SURSUM CORDA!
Je opět čas nad sprchlých růží zdobou
kdy zastaví se zamlžené oko,
kdy minulost se umíráčkem hlásí,
kdy její dlouhou, zasmušilou kobou
v stín dumný potopenou přehluboko
kdos kráčí: Vzpomínka na zašlé časy.
Tlum jisker v krbu hrá si
a básník praví k písni: Bludná sloko,
juž klobouk vezmi škeblí ozdobený
i s poutnickou svou holí,
vše zapomeň, co bolí,
nechť klame vše, i číš i láska ženy,
nechť motýlem se chvíle štěstí mihne:
ty znovu nadšený zrak zvedni v chmuru:
Bol vždycky k zemi tihne,
však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
***
Ó časy! V jakou propast vlny vaše
se řítí jako v sudy Danaidy,
co pohřbíte v svém neúprosném klínu,
co plodů urvete, co květů plaše!
Ba, řek’ bych, matkou jsou vám Eumenidy,
tak světla málo ve vás a tak stínů!
Ba, v skřínku Pandořinu
víc nemohlo být uzavřeno bídy!
146
A čím dál dějin tok se bouřně valí,
tím, zdá se, zlo že vzrůstá,
a básníkův všech ústa
jen hněvem kypí, zrak jich slza kalí,
rým zvukem kalným soudruha jen stihne
jsa navlékán na rhythmu černou šňůru –
Bol vždycky k zemi tihne,
však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
***
Ret darmo ptá se: Kde ta lidstva Zóra?
Kde záblesk vámi touženého jitra?
Kde lásky říše, kterou slibujete?
Bol veškerenstva roste jako hora,
jsouť sobectvím všech otrávena nitra,
a mladou tvář, jež broskve nachem kvete,
i starou lítost hněte.
Jen léčku klade vždycky naděj chytrá,
jsouť básnické sny Hamletova slova,
med na poháru žluče;
na brány ráje tluče
jen darmo lidská síla titanova!
Ba, v ironie škleb tvůj refrain jihne
a cetkou je tvé písně na purpuru:
Bol vždycky k zemi tihne,
však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
***
Snad pravdou všecky námitky jsou tyto.
Máť ovšem minulost to děsné právo,
že jistotou jsou všecky její ztráty,
že snem a přeludem je v mraku skryto,
147
co, lásko, tebou zvem, i tebou, slávo!
Že naděj květ je v kolej bláta svátý,
že bludný to kmit zlatý,
jenž rozplyne se! – Avšak dokud zdrávo
nám srdce bije v nadšení, vždy břehu
se chytáme a zase
po ztrátách, ve zápase,
ve moři pochyb, v zoufalosti šlehu
si odvahy číš rádo srdce přihne
a splaší stín i obav těžkou můru. –
Bol vždycky k zemi tíhne,
však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
***
Tož zase naději se vzdejme cele!
Ó věřme dál, nechť neúspěchů řada
je nedohledná, někde přec to kmitá!
Jak v stydlém, všemi oplakaném těle,
kam v zornici juž smrt své stíny skládá,
když náhle opět zoře žití svítá,
ó jak ji každý vítá!
Ó šetřme si tu jiskru, jež nám padá
se slunce nadšení, jež naši otci
nám v horší vzňali době,
ať hřeje, sílí v mdlobě
a vede nás v zdar, k úspěchu a moci!
Jen slaboch vždy se nebezpečí vyhne,
my k dílu pěst, však oko do azuru!
Bol vždycky k zemi tihne,
však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
148