Když luny hasne bílý pruh,
dostává křídla lidský duch
a v křišťálný se vznese vzduch.
Ať mrtvý, živý, jedno jest.
Stejně se vznese v moře hvězd,
po stopách andělských jde cest.
Tam v dáli moře duní v břeh,
tam vítr chodí po hrobech,
tam kdosi zbaví se snů všech.
A silný láskou, vůlí svou
nad pláně, které v luně žhnou,
nad vlny, které temně vrou,
se vznese v stále větší let
ku domovu, k svým tíhne zpět
jak padající, hvězdný květ!
Kraj známý brzy pozdraví,
hor, lesů okruh modravý,
zná místa, kde se zastaví.
V té chvíli cítí u čela,
kdo spí, jak peruť anděla,
jež tichá jde a nesmělá.
Jen nakloní se zlehýnka
jak svit, jenž krad’ se z okýnka,
jak povzdech a jak vzpomínka.
A míru, klidu pln je vzduch.
Tak denně v pouť se vydá duch,
když luny hasne bílý pruh.