Já prostý poutník v světa kruhu,
jenž zamyšlen rád k hvězdám zírám,
co krásného kde najdu, sbírám
a navlékám na písně stuhu,
já musil se přec zastaviti
nad čarným zjevem duše Tvojí,
jež vždycky krásy ve závoji
všem dávala jen manu píti.
Nad amforou tou plnou vůně,
jež hudbou na svět kol se lila
a všecky jala, okouzlila,
jichž srdce idealem stůně.
Nad vzácnou, nevídanou shodou,
v níž cit a čin šly ve souzvuku;
sen s myšlénkou si daly ruku
jak paprsky dva čistou vodou.
Nad gracií, jež tam se chvěla,
kam padnul jen lem Tvojí řízy,
jíž byla každá všednost cizí,
neb k velkosti Tys vždy jen spěla.
A málo žen jsem našel v žití,
k nimž genius když v snu se shýbal,
by s uměním též v srdce vlíbal
jim hvězdný jas, jenž dobrem svítí.
Tak duše má se zastavila
u Tvé jak u leknínu, zticha
v noc bezhvězdnou jenž smutně dýchá...
Buď požehnána, duše milá!