Tak mám vás rád v tom plesném shonu, roji,
vy drobné perličky, vy holoubkové moji;
váš smích ten sladce zvonivý a dětský
hle, s čela mého zahnal chmury všecky,
a smutné myšlénky ty létly s nimi
jak mračna před paprsky slunečními,
a jako pavouk nuda zádumčivá
se na dně duše honem v bázni skrývá.
Jest duše má lastura neozdobná,
již v písku nalezla dlaň vaše drobná,
v niž dechly jste proud trilků jasných plaše;
tak nitro mé teď plní hlasy vaše.
Kdo odolal by vám! jste vítěz sladký,
jsem zase dítětem na klíně matky;
zas vidím v mlhách drahé tahy známé,
ten milý hlas, jenž nikdy neoklame,
jej slyším zníti, jak se v dálce tratí,
dvě oči dojemně se usmívati
a cítím polibky tu na své skráni,
tak křídlo snů se chvěje v tichém vlání,
a kolem z luhů, sadů, strání, nivy
dech vůně čarovný a opojivý,
jak kadidla dým zevšad k nebi vstoupá,
na vlnách její skřivan, hle, se houpá,
ta země zkvétající duše zpěvná;
i modrá lesů hradba je tak zjevná,
že, zdá se, vidím plachých laní oči,
tam blýskají a mizí, když v les skočí;
tak hvězda v noci jasné hned se ztrácí,
hned zakmitne zas, jako když se vrací;
a chaty, jedna výš, ta druhá dole
a všecky jako bílé slípky v kole,
když zrní zobat sběhly se sem z dvorů
zde na těch polích chudých na úhoru,
kde kvetou velké pampelišky zlaté
na mezi, kde se děti baculaté
a růžové vždy válí v měkkém mechu
hned zpívají, hned smějí se v témž dechu,
zrak mají jiskřivý jak kapky rosy,
když v květu vzplane, a jsou vždycky bosy.
A nade vším jak požehnání Páně
se řine slunce zář v les, pole, stráně
a hlahol zvonů se hřbitovních věží;
tam moje mladost hluboko kdes leží.
Ó, mládí ztracené, ó, snové zašlí,
váš květ můj život více neokrášlí;
ať slzí proud se přes něj vroucí leje,
je svadlý juž a více neokřeje. –
Proč mlčíte teď? nač ty strachy skryté?
jen dále bouřete! dnes všechno smíte!
Či ulekly vás slzy ty v mém oku?
nechť nermoutí vás, dál jen v hlučném skoku;
ta radosť vaše všecka – záře světla,
jež v slzách mých se láme, aby zkvetla
hloub v duši mé, v tom chmurném víru
co duha míru!