Bretoňská romance.
Pln touhy po Ginevře
Lancelot vyšel v les,
tu proti němu kráčel Merlin
a za ním jeho pes.
Kmet bedlivě prohlížel cestou
strom, písek, skalný tes.
Co hledáš, čaroději,
proč upíráš svůj zrak
do země, v stromy, mez i skály?
Odvětil Merlin tak:
Já v písku hledám rudé vejce,
jež snes’ tam starý drak.
Na dubích mejlí květe
a v mechu řeřicha
a těmi bolestí zdroj v duši
i v ranách vysychá
a do skal pouští zlatá pírka
pták Rok, když pelichá.
A co ty časně z rána
zde děláš, rytíři? –
84
Pan Lancelot se mate v řeči
a v tváři zapýří,
a divno je mu tak a teskno
v tom těžkém krunýři.
Ach, snad sem přijde na lov
GinevraGinevra, paní má,
mých slz, mých vzdechů a mých písní
si ani nevšímá,
dnes dá mi naděj a juž zítra
mi naděj odnímá.
Ach, dobrý čaroději,
ty mnoho znáš a víš,
však najdeš rudé dračí vejce,
řeřichu v květu spíš,
ba zlaté pírko ptáka Roka
dřív někde uvidíš;
Aa spočítáš dřív hvězdy
i perlí v moři směs,
než najdeš ženu bez rozmaru,
jež stejná zítra jak dnes! –
To pěl a vzdych’ a zašel
v hluboký les.
85