Setkání.
Kde byla ves, tam dýmu sloupy
se vznášejí až do oblaků.
To Ludvík jedenáctý, –
ten zbožný lotr, dobrák skoupý,
žhne, loupí,
daň vybírá si od sedláků.
Teď pustým lánem domů jede
s kořistí hojnou. V dumách mlčí.
Tlum jezdců Olivier,
zván Daněk, vede, z kápě šedé
zří bledé,
vychrtlé tváře i zrak vlčí.
Král jízdou znaven zůstal vzadu.
Jen přítel jeho, Tristan věrný,
kat kmotr, vedle něho
si mlčky čechrá dlouhou bradu,
jak řadu
zří stromů čníti v obzor černý.
101
Ta trčí smutně opálená.
Krev červánků se v mlze tratí.
Do kouře vítr duje,
jej shání v pole zamlžená,
strom stená
a na každém se sedlák klátí.
I jedou mlčky, divně rojí
se stíny těl a stromů v zmatku,
šer voj před nimi zhltil;
kůň králův frká, snad se bojí,
teď stojístojí,
jak mají minout křižovatku.
Král z dumy vzrušen bodne oře,
ten vzpíná se jak v nedůvěře.
Král rozhlédne se kolem,
juž valí se noc po prostoře
jak moře!
Jak příšerně se chvějí keře!
Kříž poloshnilý vedle dráhy
jak hrozivý stín jezdcům kyne,
na zemi pod ním choulí
se v cáry žebrák polonahý;
v tmě záhy
i s křížem stín se stínem splyne.
Král rychle v kapsář sáhne sobě,
hrsť mincí do tmy vrhne:
Kam hnu se, všady za mnou
102
žebrácká luza v každé době!
A v zlobě
v trysk rychlejší zas uzdou trhne.
Dál jedou kolem pusté skály,
kde čarodějky sabat světí,
cos tam se zdvíhá, míhá,
jak větrem by se mlhy hnaly,
k nim z dáli
kdos na koni jak vichr letí.
Oř s jezdcem bílá změť je hnátů,
hle, modré jiskry z očí prší,
jak hvizdem trysknou, blýsknou!
Jak přes cestu se mihly v chvatuchvatu,
jim z šatu
a řemení jen oheň srší.
Král rychle pokřižoval čelo,
za ňadra sáhl k škapulíři,
pak v kapsář, hejno mincí
jakby se jisker rozletělo,
tmou spělo
za přízrakem, jenž v dálku víří.
Kdes houkla sova táhlým zvukem,
kdes v mlází divné chechty zněly,
jak za nimi by klusal
a křičel kdosi, s hnátu tlukem,
vod hukem
to bouřilo, jak přes most jeli.
103
Leč král, jak znova by se zrodil,
trysk’ vesele ve hradní bránu,
řka k sobě: Z celé daně
já bohu jako ďáblu hodil
jich podíl,
jsem na obojí zjištěn stranu!
104