Triumf jara.
Dav tritonů, již v křivé dují rohy,
ten velkolepý průvod otevírá,
dál v tísni faunů kozí vidíš nohy
a kosmatý prst flétny otvor svírá,
sta amoretů květin sypou stohy
na zmladlou zem, jež chvěje se co lýra,
vše na čele a ve vlasech má růže,
muž dívku objímá a dívka muže.
A nevíš ani, odkud zástup dětí
tak buclatých a nahých se tu bere,
ty jako květy v chumáčích a změti
se noří kolem z hloubi lesů šeré,
motýli ve vlasech a mouchy letí
jim křídla strouce v duhy tisíceré,
ty nesou cymbály, ty ptačí hnízda,
ten dudy tiskne a ten na list hvízdá.
Pod řetězy ten břečtanů se sklání,
je v čela dumným připínaje tesům,
[125]
ty honí v lesy stáda bílých laní,
je ku leknínem zkvětlým vodí plesům,
ty v pokřiku, než sotva pohneš dlaní,
se v azur čistý rozletí a lesům
v skráň vrásčitou sta zlatých kouzlí svitů,
jak slunce v Achilla se shlíží štítu.
Těm pod nohou, kam vkročí v tanci hravém,
se smějí hyacinty s petrklíči,
těch dechem fialka v trav plášti tmavém,
těch úsměvem se mladý krokus vztyčí,
ty perly se skal sypou celým splavem
a čápů klektáním na sebe křičí
a ve zrcadle safírových toků
se bacchanal ten zhlíží v každém kroku.
Faun starý spěchá ku starému buku
a na vrásčitou kůru jeho klepá,
co kukačky ples v sladkobolném zvuku
zní z dálky a co datel vedle tepá,
vychází v ráz mu podávajíc ruku
a úsměv na rtech dryada tu lepá,
on prs jí mezi svými prsty stiská
a ona cudně rdí se a on výská.
Vše omládlo jak prutem čaroděje.
Jsou opět, ještě žijí bozi staří!
A v středu toho veselého reje
na voze tmavém myrtím ona září,
vlas vínek zkvětlých anemon jí kreje
a úsměv jitra plápolá jí v tváři:
to ona Vesna, Maja, paní světa,
jíž v srdcích lidských ples a láska zkvětá.
126
Holoubků mrak jí nad hlavou se vznáší
a labutí tlum amorety veden
vůz táhne její, zimy hrůzy plaší
a volá: Lidstvo, blíží se tvůj eden!
Z rubáše zimy démantů tříšť práší
se v zlatý vzduch a kde pad’ stařec leden,
tam konvalinek sedlo kolo celé
a vůní zvoní vstříc jim převesele.
A vedle ní, jež sluje Mladost, Krása,
se tyčí Apoll, veliký bůh jitra,
on, s vlasů svých jenž zlaté střely střásá,
kterými raní zem do hloubi nitra,
že stará Kybela ta prostovlasá
se láskou zachví, slunce zlatá mitra
když v klín jí padne a déšť drahokamů
rozhází po ní v tisícerém plamu.
Se všech stran světa sletují se ptáci:
tu skřivanskřivan, eremita orných pruhů,
tu vlaštovka se v družný krov svůj vrací
a rybníkem vln táhne třpytnou stuhu,
tu slavík, který lásky ku paláci
svých perel snáší jásající duhu,
tu, lučin stylites, čáp zamyšlený,
jenž střechy zná a jejž milují ženy.
A jak jde blíž ten pochod triumfálný,
zřím Vesně v tvář, poznávám její tahy,
toť Jocondy zrak hluboký a palnýpalný,
a přece plný lahody a vláhy!
Ó chápu, v květ že zaplane hřbet skalný
a listím zajásá peň jilmu nahý
127
a zlato kočiček svých vstříc jí sypá,
že zpívá růží keř a voní lípa.
Kde zastaví se tato skvělá jízda?
Ach, práce mají víc, než srdce zbadá,
tu třeba v stromy zavěsiti hnízda,
tam upevnit sněť kvetoucí, jež padá;
však ironicky kos nad nimi hvízdá,
a vedle na hlohu zní pěnic váda,
jdou v srdce lidská se vším, co tu kvete.
Jo, Evoe! – Nuž tak je otevřete!
128