Bedřichu Smetanovi.
V tvém umění, ó mistře, národ žije!
V tvých tonů vlnách jeho srdce bije,
ples jeho jásá, bolest jeho kvílí,
v nich vzlétá k slunci jako orel bílý,
vše slzy, jež mu s rudých víček skanou,
v tvých melodiích drahokamy vzplanou,
jež duch tvůj v jeho slávy vínek sází.
Tvá duše ocean jest beze hrází,
leč pouze skvostné perly na břeh metá,
jest jako slunce žhoucí v středu světa
a paprsky své – tóny kolem leje,
a každý paprsk proniká a hřeje,
a každý paprsk, sotva v srdce padne,
poušť jeho vyzlatí, z tmy jeho chladné
zář vykouzlí a jest mu rosnou vlahou.
My jásáme – ty sám však strmou drahou
jdeš k slunci ideálu, na tvé skráni
se kříží blesky, ku tvým retům sklání
se plný žluče z Gethsemanu kalich.
Leč dál ty kráčíš velký v středu malých,
my v noci hledáme – tys na úsvitě.
Však přijde čas, kdy všickni poznají tě
a s chvěním řeknou: On žil mezi námi,
[87]
on slunce byl a my jen byli mhami,
jež triumfálný běh mu zakrýt chtěly,
my zmizeli jsme – on však září skvělý!
Ten čas je blízký! Ty však, mistře, znovu
svět tónů rozvlň! V stíny našich rovů
vpusť nového dne záblesk! Sedni k loži,
hle, národ stůně, hudba tvá, div boží,
jej uzdraví, co trpí, sní a tuší,
vše v tóny proměň, vždyť ty’s jeho duší,
ty’s jeho fenix, zpěvná labuť bílá!
Tvá hudba nejlíp světu vyslovila,
že ještě žijeme, ty’s chrám tu sklenul,
v němž na své boje národ zapomenul,
kde osvěžen se dívá v zoři ranní
a první laur svůj na tvé vidí skráni!
88