Za Vácslavem Benešem Třebízským.
Tu kroniku, v níž uměl zrak Tvůj číst,
smrt zamkla, těžkou zavřela ji sponou,
jí jedno, nedočten že zůstal list,
že zraky naše proto v slzách tonou.
Tu kroniku muk, utrpení, běd
a malých úspěchů a velkých půtek,
jak po Tobě rád čítal hoch i děd,
vzplál v nadšení – dej, Bože, též i v skutek!
Šel’s žitím jako pravý apoštol,
dlaň otevřenou, srdce vždycky výše,
jak rozsévač jsi házel zrní kol,
a nejlepší jsi hodil v české chýše.
Tvůj úsměv kouzlil jaro v zpustlý sad,
Tvůj vzdech – to minulý náš život celý;
kam noha šlápla, kam Tvůj pohled pad’,
vzplál krví srdce Tvého život vřelý!
109
Tvá hlava klesla. Z ruky znavené
Ti padopadlo péro. Vítězně, nechť krátce
jsi žil, Tvé slovo celé z plamene,
Tvá slza, vše to ryzí česká práce!
Vše naše snaha, vzlet náš i náš cit,
co velké, svaté, byť v prach zašlapáno!
Na Tebe jistě vzpomene si lid,
až lepších časů svitne jemu ráno!
110