Za Michalem Hórnikem.
Když bleskem sklán král hvozdů, pyšných strání
dub skácí se, jak vše se třese, duní,
bylť srdcem lesa, s písní pták, květ s vůní,
vše lnulo k němu v jedné lásky vzplání.
Hůř na vypráhlé půdě, v nízké kleči
když padne kmen, jenž jediný všem vládnul,
kde není naděje, že, on kde padnul,
moh’ vstát by jiný jak on – nikdy větší.
Jej znala laň, jež z rána k hvozdu spěla,
Jej poutník znal, bylť dálném na obzoru
mu jistým vůdcem, v ptactva hlučném sboru
mu v snětích motýl mihnul se i včela.
Dal svěžest všem a všem dal chládek milý,
i ostří seker nepřátelských před ním
v ráz otupělo, v změny reji všedním
pro všecky symbol víry byl a síly.
122
Ó Michale! Jak mohl’s nízké kleči,
jež v Tebe věříc mohla stát se lesem,
dát s bohem pro vždy? Za Tebou jen s děsem
zrak patří ve slzách a srdce v křeči!
Ty’s poslední byl s velkých apoštolů,
již měli snahu vzkřísit celý národ!
Ať ukáže teď, zda v něm síly zárod,
jíž obstát lze jen hrozném ve zápolu!
A jestli Tvoje mlází opuštěné
teď nedá zdeptat se v zlé zkoušky době,
to věncem nejkrasším buď na Tvém hrobě,
jak život v duhu slávy se Ti sklene!
123