Můj příteli, ach mně tě věru líto,
dost četl’s knih a tak z nich málo víš,
tvá pravda má dost hrubozrnné síto,
že všelicos jím hravě propouštíš,
ne na skálu, spíš ořů pod kopyto
co padne jistě, dříve než to zvíš.
Však na tom božím světě tak to bývá,
kdos mudruje a druhý pouze zpívá.
Banalní pravdy, z rohu ulic všech
jež kynou všem, ty sbíráš jako zlato,
a vodu, okap jíž nestačí střech
a která musí proměnit se v bláto,
ty překapeš v systemu kadlubech
a chytneš sofismatu ether na to.
Cos vyjde přec – ať je to báje lživá –
kdos mudruje a druhý pouze zpívá.
Jak jongleur hada ty zachytíš slovo,
a frází jako míčem házíš kol,
své sestrojíš si lože Prokrustovo,
tam vtěsnáš věštce hlas i pěvce bol.
Jak líto mi tě, ubohá ty sovo!
v den hýkat chceš, k tvé písni vrch a dol
je němý, sotva echem skřek tvůj splývá –
Kdos mudruje a druhý pouze zpívá.
Co nehodí se v kadlub tvůj svou délkou,
hned lstivě tomu hnáty přisekáš,
co příliš krátké ve tvou postel mělkou,
jak kaučuk roztáhnout, se nelekáš,
V sled písku hrsť v zrak hodíš frází velkou,
vím, po edenských nivách netěkáš,
had plazíval se v prachu od jakživa –
kdos mudruje a druhý pouze zpívá.
Svět z lepenky ty zbuduješ si vlastní,
lzeť všecko zbudovat dnes pilnou prací,
ty sofismatem, jiný pouze básní,
leč k zřídlu pravdy vše se v posled vrací,
a pravda vstane, v té jen budem šťastní,
ať nadšením, ať smutnou resignací
a v posled jediný hrob všem jen zbývá –
Kdos mudruje a druhý pouze zpívá!