Strom.
Je člověk strom, jenž kořenem tkví v zemi,
však svoji korunukorunu, tu vzpíná v světlo,
peň jeho drsný nese stopy blesku
a těžké rýhy starostí a vrásky,
však měkké listí šumí sladkou něhou
a v srdci pták mu zpívá, věčná láska.
Ten strom štěpila sama boží láska,
v zem vsadila jej, by miloval zemi,
sny jeho dětství kolébala něhou
a větve snahy jeho vzpjala v světlo
a ve hluboké čela jeho vrásky
myšlénky sila, aby čin vzplál v blesku.
A strom ten stojí v zlatém jitra blesku,
na větve klade hnizda jemu láska,
květ vonný halí všecky jeho vrásky
a strom je blahem, požehnáním zemi,
a vnořen ráno, večer, v noci v světlo
jak harfa zvučí radostí a něhou.
[17]
Stín jeho dobrotou jest a jest něhou,
kmen jeho silou proti vichrům, blesku,
a světlušky když v krov mu padne světlo,
toť soucit božský, ku trpícím láska,
a sekyrou když podťat klesne k zemi,
tu pryskyřicí pláčí jeho vrásky.
Ó buďte požehnánypožehnány, hlubé vrásky!
zas vyzlacené stokrát lásky něhou,
zdrávzdráv, kořenekořene, buď, jenž se plazíš v zemi,
by koruna se smála v zory blesku!
Buď zdrávazdráva, mízo, jež jak věčná láska
protékáš větve, duše jich a světlo!
Já jsem ten strom a ty jsi jeho světlo!
Tys zlatý úsměv, který halí vrásky,
ty rozpínáš své větve, aby láska
v nich mohla jásat rozkoší a něhou!
Jen tebou stojím pevný v moři blesků,
jen v tobě kotvím jak strom v rodné zemi!
I klesám k zemi přemožený něhou,
vzplát musím v blesku, by všednosti vrásky
mi láska setřela mne nesouc v světlo!
18