Básníci ghazelů.
Co ghazelu pestrý turban kol své hlavy kladu,
vidím v duchu pěvců jeho kráčet velkou řadu.
Nesmrtelní věštci, reci, bohatýři písně,
orli i slavíci spolu – a já v prachu v zadu.
Hafiz, který jako slunce hoří v plné slávě,
Saadi jako měsíc snivý ve palmovém sadu,
Dželaledin, vlasatice, v nekonečnou hloubku
v lijavci se jisker ztrácí, v perlí vodopádu.
Moudrý Ibn Jemin tichý kmitá bledým světlem,
v každý případ lidských losů střízlivou ví radu.
Montenebbi velkolepý krvavý jak západ,
slyším epický spád rhytmu, boje skřek a vádu.
Göthe na rtech vlídný úsměv, jako večernice
ghazel jemu vzešel smavý zlatém na západu.
Rückert, slavík opozděný v růžích na severu,
Platen, cudná labuť bílá ve slavičím stádu.
Renaud, který divý tanec hašišové dumy
na salonu parkety ved v hravém sloky spádu,
Furch a Šolc jak drobné hvězdy, které zakmitly se
v oknech tvého, poesie, kouzelného hradu!
[134]
Věru, mléčná dráha pěvců! V jakém tanci, víru
se to kmitá a se splítá v tisícerou vnadu!
Ten má hrstě plné hroznů zářících a sladkých,
onomu se tisíc Milků skrylo v důlek v bradu.
Ten lká snivě, a ten kvílí, a ten láskou šílí,
sladký život na rtech lásky v požitku i pádu!
Proč nevmísit svou též píseň v tuto nekonečnou
slavíka a růže sladkou, snivou Iliadu?
135