Invocatio.
Z Villona školy dítě prchlé v chvat,
ó ballado, v mou zbloudila jsi knihu,
a nevím, moderní jak bude šat
k tvé staré blousy přiléhati střihu.
Tož dvojnásob své práce cítím tíhu!
Mám démanty ti do kadeří plést?
V ráj poesie vede málo cest,
a všednosti kol zuří vřava děsná;
mé srdce ždá však pučet, plát a kvést:
Zvoň, ballado, ať cítím, že je Vesna!
Mám tebe do salonů vésti snad?
Co tanečnice v poletavém mihu
chceš na parketách pyšnit se a smát,
rej plný gracie, řeč plnou švihu?
Nech ten svět mask a praeparatů v lihu!
Či folianty mám k tvým nohoum snést?
Ó župan Fausta pro tě směšný jest,
ó soucit měj, má jizba dost je těsná,
jsem syt juž starých i moderních měst. –
ZvoňZvoň, ballado, ať cítím, že je Vesna.
[141]
Pojď, svěř se mi, kde lesní vane chlad,
a teplé vánky dují sítím z jihu,
kde vlhká tráva, vody šum a spád,
kde pěnička se tulí v brázdy rýhu,
tam slavíky si pozvem ku dostihu;dostihu.
Tam z večera při zlaté záři hvězd
tě budu k zdrojům poesie vést,
k své ženy očím, v nichž spí radosť plesná,
tam nedonikne soka šíp a lesť. –
ZvoňZvoň, ballado, ať cítím, že je Vesna!
Poslání:
Ó paní, které často na počesť
mé písně zněla sladká, vroucí zvěsť,
když zní jak ptáče, jež se budí ze sna,
ó rač jí k hnízdu přáti ratolesť:
Zvoň, ballado, ať cítím, že je Vesna!
142