Ballada o letě.
Ve slunci řeka jako prsten zlatý,
na obzoru si chlumy sedly v kruh,
buk, jilm a bříza věnčí jejich paty,
pod nimiž v dál se táhne smavý luh,
kde v sítí zmírá tajemný vln ruch.
Hle, pramen ze skal svěží travou pílí
skrz zlatý čilimník a jasmín bílý,
tu ztracen, tam se mihne chvílí hadem,
déšť květů s haluzí se do vln chýlí,
jež v letním žáru sladkým dýší chladem.
Kol pestrý motýl lítá nad poupaty,
jak modrá hvězda zahrá v zdroji pstruh,
pták mnohý mihne se tu kropenatý,
a třpytné řídlošídlo, roj španělských much
jak tisíc lesklých smaragdových stuh,
čmel, vosa, včela se tu shromáždili,
by z jetele a svlačce manu pili,
po kmenech mravenci se hrnou stádem;
kraj, čím víc Helios své šípy střílí,
zde v letním žáru sladkým dýše chlademchladem.
[147]
Hle, v stínu topolů juž svlekli šaty.
– Antická stafáž! – a po druhu druh.druh
do řeky skáčí, jež jak vrchovatý
přetéká pohár, až za pruhem pruh
se šíří dál; smích koupajících v sluch,
a vody šum, jež o břeh květný kvílí,
s včel bzučením se v jeden akkord slily,
a žežhulky hlas kdesi v houští mladém;
květ něhy pln a vzduch je plný síly,
a v letním žáru sladkým dýší chladem.
Poslání:
Pojď, modrou sluj jsem našel, sotva víly
tam zčeří hedbáv mechu, zlaté žíly
se v skále stkví, jež zvučí kapek spádem.
Ať ňadra tvá, až dojdeme tam k cíli,
mně v letním žáru sladkým dýší chladem!
148