Ballada o věčnosti krásy.
Ty posud žádnou nedotknutá změnou,
vždy pyšným čelem čnící z rozvalin,
ať malbou, sochou, písní nebo ženou,
ty rosa v parna žeh jsi, záře v stín,
a házíš lidstvu věčné růže v klín.
Buď pozdravena písní mojí smavou,
ó kráso! rájů ztracených jsi stráž,
tys k nesmrtelnosti jen cestou pravou,
saň všednosti ty drtíš sedmihlavou:
ty nesmrtelná do tmy věků pláš!
Jak v Iliu kdys vstali před Helenou,
když měli soudit ji pod tíží vin,
ty rovna té, jež narozena pěnou,
vše v jho své krušíš, každý prachu syn
je otrok tvůj; jde, kam tvůj volá kyn.
Ať Rubens oděl tebe štětce slávou,
ať Aischyla verš za herolda máš,
ať z lebky Angela se valíš lávou,
ať v Bacha žalmu úpíš hymnou lkavou –
ty nesmrtelná do tmy věků pláš!
[149]
Moc před tebou je lvicí ochočenou,
ty korunuješ každý velký čin,
ty nejvěčí a jedinou jsi cenou,
již získat lze; jak Don Quixotův mlýn,mlýn
v prach smělce deptáš, jenž tvůj spřádá zhyn.
Ty nezarosteš ani hrobů trávou,
jak Madonna, které se podobáš,
jdeš středem zmijí, hraješ s hadů hlavou,
vždy vítězící s tváří usmívavou:
Ty nesmrtelná do tmy věků pláš!
Poslání:
Ó paní světa, Lethy chladnou šťávou
zrak neskrop mi, až klesnu ve rubáš,
jen tebe zřít chci branou Hádu tmavou,
a modlitbou jen tebe vzývat žhavou,
jež nesmrtelná do tmy věků pláš!
150