Jitro.

Jaroslav Vrchlický

Jitro.
Mhu rozhrnulo a se na svět smálo, na řece ve stříbrných jiskrách hrálo, a mládí úsměv tkalo skalám v čela, a jeho píseň z hnízda pěnkav zněla i z bučení, s nímž stádo táhlo k vodě. Vše bylo v klidu, tichu, jasu, shodě, a bílý oblak podobu měl člunu, v němž přijelo, když noc ve hvězdnou runu se ztajila, by jemu ustoupila. Teď zavál vítr a v něm dula síla a svěžest, odvaha a probuzení. U cesty polní kvítí střáslo snění. Zaplálo jasem okno v každé chatce, a skot i mravenec zas do své práce se pustili, a rybák, na udici jenž lovil, prutem škub’ a míhající se rybu držel, jež se perlou bleskla. Kdes v úžlabině kukačka si steskla. Kouř chat byl zlatý. Hloh plál na rozcestí, a svět byl mladost, láska, ples a štěstí. [19]