Jitro.
Mhu rozhrnulo a se na svět smálo,
na řece ve stříbrných jiskrách hrálo,
a mládí úsměv tkalo skalám v čela,
a jeho píseň z hnízda pěnkav zněla
i z bučení, s nímž stádo táhlo k vodě.
Vše bylo v klidu, tichu, jasu, shodě,
a bílý oblak podobu měl člunu,
v němž přijelo, když noc ve hvězdnou runu
se ztajila, by jemu ustoupila.
Teď zavál vítr a v něm dula síla
a svěžest, odvaha a probuzení.
U cesty polní kvítí střáslo snění.
Zaplálo jasem okno v každé chatce,
a skot i mravenec zas do své práce
se pustili, a rybák, na udici
jenž lovil, prutem škub’ a míhající
se rybu držel, jež se perlou bleskla.
Kdes v úžlabině kukačka si steskla.
Kouř chat byl zlatý. Hloh plál na rozcestí,
a svět byl mladost, láska, ples a štěstí.
[19]