Verše z minulosti.
Jak šťastni byli jsme! Nad jezem u mlýnu
jak hnízdo vlašťovčí v ořeší, jasmínu
se malý dům náš skrýval,
a listí na stromech a vlny jezera,
kol mlýnských klepání a zvony večera
tam hrály, kraj se stmíval.
Do noci bděli jsme, svit lampy vedl boj
se světlem měsíce, v němž mušek kmitný roj
se mih’ jak slzy v líci,
a jak ten bledý svit po listech, po zdi hrál,
mé matky obličej se bledším býti zdál,
jsa roven večernici.
Do noci bděli jsme... Kdes v dumách bloudil duch,
zpěv z břehu ztlumený nám vanul časem v sluch,
na vodách měsíc, rosa v trávě,
a květy s hvězdami jen jeden svit a dech,
a mír a svatvečer a blaho v srdcích všech,
dlaň matky na mé hlavě.
28
Ó noci čarovné! ó štěstí jako sen!
V tom vzplála obloha, jak vzplal by nový den,
jak růže planou v skrytě!
Déšť květu s jasmínu dech větru dolů třás’,
a v matky náručí já slyšel sladký hlas:
Bůh žehnej tobě, dítě!
29