Po letech.

Jaroslav Vrchlický

Den podzimní tak chmurný, teskný, dlouhý, jak tmavý hrob ta naše jizba těsná... Teď v oko tvé když hledím plný touhy, sám nevěřím, že jednou byla vesna. A na našem že jednou stála prahu a v srdce vešla nám jak hudba tichá, že její lesk spí v kouzlu tvojich tahů a poupat její dech s tvých retů dýchá. Co prošlo let a zase nahodile blíž svoji hlavu k tvojim ústům skláním, ty ruku mou v své vezmeš ruce bílé a tiskneš mi ji pevně, s usmíváním. A ze zrcadla, jež proti nám visí, mně kyne oko tvé jak hvězda bludná; jsem opět šťasten, jak jsem býval kdysi, když v ňadra padala ti kadeř svůdná. A starou lásku cítím v srdci kvésti, tvým okem jaro, noc k nám okny hledí. Ty šepceš: Život jest přec velké štěstí! – Já neváhám, věř, dlouho s odpovědí.

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

160. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Ve druhém jaře. (František Serafínský Procházka)
  2. PÍSEŇ ŽIVOTA (Karel Babánek)
  3. Její jméno. (Bohdan Kaminský)
  4. None (Emanuel Miřiovský)
  5. JARO ROKU 1857. (Josef Václav Frič)
  6. II. Na ňadrech tvých ty chvíle jsou mé žití, (Jaroslav Vrchlický)
  7. IN MEMORIAM. (Bohdan Kaminský)
  8. NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU. (Ferdinand Tomek)
  9. Marii. (Jaroslav Vrchlický)
  10. NÁŠ OSUD (František Šimeček)