Kouř na břehu.
Večer, pochmurný rybák, do moře hvězdné své sítě
spouštěl, ale co z vln vylovil, smutek byl jen.
Na břehu pustém v myšlenkách kráčel jsem smutný a sirý
bez přátel v cizině sám, na jihu nevlídný host.
Náhle tu přede mnou v dálce kotouče dýmu se vzpjaly,
šedivě modravý kouř k obloze výše se nes’.
V mysli mé rázem Odysseus, trpitel, ožil,
jemuž byl cílem všech snů Itaky toužený břeh,
nad kterým do výše modravý kouř by vesele stoupal,
věštící hostinný krb, věštící domova mír.
V myšlenkách smutných vzdych’ jsem, zíraje za kouřem v dálku,
kdy asi uvidím své Itaky toužený břeh?
Zdali mne zářící Penelopy uvítá věrnost,
k vlastnímu krbu zda usednu vesel a tich?
Nadarmo šílené plachty své vítr rozepjal znova,
na vodu klesnul mrak, loď má se chýlila v noc.
Nyní po letech vesel když dávných vzpomínám časů,
v přístav kdy lásky své hluboko kotvu jsem vrh’:
v duši zas vidím chmurný ten večer, oblaky dýmu,
dvojnásob cítím tu, život jak šťastným je snem.
73