Nepřítel.
Umíral mudrc: blíže jeho lože
zrak v slzách jeho věrný stoupenec
a přítel dlel. Duch kmeta v dáli těkal,
snad zkoušel k letu juž své perutě.
Tak míjel čas; tu náhle velký mistr
se vzchopil na loži a kynul žáku
a slabým hlasem pravil: „Příteli,
jdi ven, tam stojí muž, on ostýchá
se vejíti; ó prosím, jdi mu vstříc
a uveď jej, dřív umřít nemohu.
On jistě čeká – jdi a ulehči
tu těžkou chvíli jemu jako mně.“
Žák vyšel, ale chodba prázdná byla;
i vrátil se a mistru pravdu děl.
Ten usmál se a na svém dále trval.
„Když není na chodbě, jest před vraty,
neb na dvoře – sem vjít se ostýchá
neb stydí se – však jistě čeká tam,
jdi pro něho!“ Žák zlekán myslil juž:
„snadSnad šílí mistr můj,“ a na prahu
se zastavil a ptal se: ,Kdo je to,
jejž očekáváš v tuto hodinu;
je pozdní noc – ty nemáš přítele
79
ni příbuzných!‘ A mistr odvětil
s tím klidem, který s ním byl v životě:
„Můj nepřítel tam čeká, jdi jen, jdi
a uveď jej, neb on se ostýchá,
je venku jistě.“ Mlčel žák a šel
a netrvalo dlouho to a v jizbu
juž vedl muže, vskutku venku stál
a plaše oknem z dvora hleděl sem.
Jej přivedl, a cizí muž stál mlčky
a v mroucího se díval obličej,
a jeho tvář, dřív děsně kamenná,
jak v slzách tála by, se začla jasnit,
a ruka chvěla se. A mudrc klidně
děl, k stropu dívaje se: „V životě
stáls příkře proti mně, mou nauku,
mé snahy, zásady jsi zlehčoval
a tupil napořád a popelem
jsi otrávil mých skutků ovoce;
byls nepřítel můj – dobře, nevím proč.
Vím pouze to, že sliny nebylo,
jíž nebyl bysi potřísnil můj vlas,
vím pouze, každý kámen byl ti vhod,
když zaházet jsi mohl stopu mou,
a každý smích a každé žihadlo
jsi vítal, jen když já byl jeho cíl.
Proč nevím – vím jen, proč teď stojíš zde.
Ty mlčíš. Chtěl jsi dobro? Rovněž já
jen k němu čelil, odkud tedy záští?
Rci, odkud ona krutá nepřízeň,
to podezřívání mých ryzích snah,
ty pomluvy a stálé útoky?
80
A jestli myslils, jistě věděls též,
jak malé to vše v tváři věčnosti,
před níž se oba nyní chvějeme?
Jen ono proč mi pověz? Nemohu
přec mysliti, že tvoje ješitnost
neb neúspěch neb tiché sobectví
tě vedlo zapřít lidskou důstojnost
a zapomenout práva? Rci jen, proč
mým byl jsi nepřítelem? Teď jsi přišel
a já jsem věděl, že se dostavíš,
neb ono „proč“ tě rovněž tíží v duši.
Teď mlčíš jako já, ty neznáš je,
a to jest velké moje smíření
a pokání tvé. S bohem, příteli!“
A zrakem stále výše upřeným,
jak stíhal by již ducha perutě,
mu ruku podal. – Ruku mrtvoly
tisk onen cizí muž a hořce plakal.
81