Kdo jsme, co víme? Kde jsou slední meze,
Kdo jsme, co víme? Kde jsou slední meze,
kam dospějem’? Brouk, po stéblu jenž leze,
a kvítí, jako drobná perla rosy,
a světluška, jež ve stínech se míhá,
je sestrou duše mé, jež křídla zdvíhá
a zoufá, zápasí a touží, prosí?
Kde všeho konec? Aneb vůbec kdysi
v tom šeru, kde se v chaos všecko mísí,
byl počátek? Či neustále žijem’
ve katastrofách? Mdlými perutěmi
proč spějem výš, proč nepřilneme k zemi,
kde aspoň kosti otců svými kryjem’?
Či nejsme v skutku víc než stíny na zdi?
Než vlny písku, které vítr brázdí?
Jest věčnost veliká a kalná řeka,
kam veslo, čas, neznámé božství spouští?
Ó hrůzo! slyším v bezohlasé poušti,
jak s vesla život, jak rmut slzí stéká!
106