Poesie.
Noc mrazivá a vítr ulicemi
se honí vztekle. – V moje okna nízká
svým chladným svitem žlutý měsíc blýská.
Ó jak se cítím opuštěný všemi!
I usínám... Zřím v lesa dálku tesknou,
to z klínu ženy; vlasů jejích proudy
mne halí tmou a nahé její oudy
jak třešně bílý květ se jim lesknou.
A velcí ptáci mlčky hledí dolů,
a zlaté stíny měsíc na nás hází,
a bílé laně jdou a stanou v mlází,
a plamen hoří na lilije stvolu.
Na zlatém písku spí umdlený pramen,
co hvězda, v jeho stopilo se vlně;
na skalách svítí mechy čaruplně
a voní, v třpytné jiskry taje kámen.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
A vy se ptáte, proč, když trud mne jímal,
jsem v středu vašem klidný stál a němý?
Kdo jednou v klínu poesie dřímal,
ten není sám, byť opuštěn byl všemi.
136