Mezi plavbou.
I.
I.
Zda tak, či jinak... Komu je to milé,
já neptám se a sleduji svou loď,
zrak upřen na kormidlo každé chvíle,
sta siren láká z břehů: Pojď, ó pojď!
Jak Odyssev sluch druhům zacpal voskem,
já neslyším a jedu klidně dál,
kolébán v klidu utěšení božském,
jen ptám, zdali blíž můj ideal?
Zda tak, či jinak... Mně to právě hoví,
a věřte, nedá se to říci slovy.
25
II.
II.
Vím, odkud přicházímpřicházím, a vím, kam pluji.
Nuž, plavče, každou přítěž v hloubi hoď
a vichrů nedbej, které vstříc ti dují,
věř, obrněna, pevná je tvá loď.
A co kdy šlehlo jak blesk tvojím mozkem,
to fosforovat mhou ti bude dál,
i v žití všedním, bezbarvém a ploském,
svět zvi to modla nebo ideal.
Zda tak, či jinak... vždy vznět, pocit nový,
a věřte, nedá se to říci slovy.
26