Saul.
Kdys na poušti jsem spal neb hlídal svoje stáda
neb v modrou patřil dál, v prahnoucí sluncem lada,
co viděl jsem?
Nebe i zemzem,
rám obrazu, v němž duše žila ráda.
Tu jak jsem v poušti spal, na ňadra stulen země,
květ černý z ní se vzpjal, v mou duši dýchal temně.
Byl jako ropucha,
šeptal mi do ucha
a tisk’ se na má ústa a blíž ke mně.
Já nevěděl, (já spal,) že byl to démon zhynu,
jenž u mé hlavy stál a skráň mou halil v stínu.
Stál u mne do noci,
o vládě, o moci
sny hrdé šeptal v lidskou, slabou třtinu.
103
A já jsem náhle vstal a cítil v sobě sílu,
byl skalou každý sval ku velikému dílu,
dnes vládnu a král jsem
a moje nebe, zem –
však srdce stuhlo koží krokodilů.
Ó kéž bych opět spal, jak hoch na poušti kdysi!
Ký démon v prach mne sklál, zřím v mlhách jeho rysy!
Co do ucha mi vdech’,
je pláč a žeh a vzdech.
Stůj! Promluv! Rci, kdo Ty jsi!
Hoch jak já u mne stál, bil v harfy zlaté struny,
ve světlech hořel sál, v číš padal paprsk luny,
a krad se po stěnách,
já po oštěpu sáh’,
já cítil pod sebou se chvěti trůny!
A jak by křídlem vál pták černý nad mou skrání,
bych harfeníka sklál, já mrštil ostrou zbraní,
ta zaryla se v zeď
a jako v odpověď
zas znělo strun těch žaluplné lkání...
A já jsem k hochu prál: „Víc nechoď k mému loži!
Jsem ztracen, ty jsi král, tys vyvolenec boží!“
– A smál se David, hoch
a v harfu bil, jak moh’,
a já zřel světy jeho u podnoží...
104