Fiametta.
Boccaccio kdys k Fiamettě v lásky žáru sed’,
slunce plálo v plném létě, edenem byl svět,
polibek byl hrobem větě, než ji řekl ret.
Vidíš, sladká Fiametto, jak vše kolem plá,
zářivé to žhoucí léto k tobě láska má,
polibky co v písně seto, věky přetrvá!
Jen se smála a si hrála zdobným vějířem,
vlasy jeho rozčechrala v letu chlípným rtem.
Náhle – socha ledu vstala – a vše bylo snem!
Po letech nad foliantem starých věštců snil,
do pekel až stoupal s Dantem, v starých hrobech ryl,
nad agavou, nad akantem ptal se: Zda jsem žil?
Jen v té chvíli, tvůj prs bílý když byl cílem mým,
jinoch blouzní a kmet šílí a co já dnes vím?
Co můj vzlet, když nemám síly? Všecko, všecko dým!
141
Jen ta chvíle, Fiametto, když jsi byla má,
zářící mé byla léto, které plá a plá...
Polibky co v písně vseto věky přetrvá!
142