Ballada o živém ohni.
Jej všichni máme v srdci svém,
je naším ostnem, naším snem,
nám v srdcích stále hoří,
ba sám to srdce tvoří.
Jej neuhasí moří tok.
Za rovník zanes’ bludný krok,
až k točen dojdi ledu –
on hoří srdce v středu.
Buď jakékoliv víry syn,
kdos Čech, nevyrveš ze hlubin
žár jeho blýskající,
vždy nový, tryskající.
Jej třeba zdeptá nový čas,
však z popela on šlehne zas
nebeskou rudou růží
ve čackých ňadrech muži.
Nechť rozvlní se splavem vod,
stem cizích nauk, cizích mód –
všem ucho propůjčíme –
leč oheň dál v nás dříme.
143
Vše vidět, vědět, zkusit, znát!
V sled každý navrátí se rád
a v srdce své se vnoří,
kde onen oheň hoří.
Co mohlo přijít – přišlo již,
my snesli každou ránu, tíž,
ba kámen sami v hrobě
jsme navalili sobě.
Však oheň v srdcích dále plál,
a kámen puk’, led srdcí tál
pod ohně velkým žárem,
až střetli jsme se – s jarem.
Zvěst dí, že v ňadrech země tak
plá věčný oheň – jistě znak
je toho, jejž my máme,
na němž se ohříváme.
Plá sta let – bude tisíce.
Jest z jedné velké hranice,
na březích stála Rýna,
nám v srdcích – nezhasíná.
Nejčistší srdce splálo v něm,
svůj žár nám dalo odkazem
a jeho tvůrčí síla
se věky obnovila.
144
Z nás každý, kdo je dobrý Čech,
má aspoň jiskru ve ňadrech,
a ví, že tou jen žijem,
se o svůj život bijem!
TakTak, svatý ohniohni, dále plaň!
Myšlenky světlem zahřej skráň
a dělnou učiň mozolnou
a uhnětenou českou dlaň!
145