Pomluva.
Když Sixtiny strop mistr domaloval,
zrak u stropu vždy, šíj schýlenou zpátky,
po měsících s žebříku sestupoval,
jak zmámen krok mu potácel se vratký.
Šel bez klobouku, pláště, jak byl, slez’
s lešení dolů, kde žil tolik neděl.
Tu zelinář kýs, jenž na káře vez’
své zboží, zastavil se, za ním hleděl
a k měšťanu, jenž kolem šel, kýv stranou:
„To hrůza! Vizte tvář tu zbědovanou,
jak vrávorá, jen hleďte, jak je zpilý,
vždyť ani udržet se, nemá síly!“
To létlo městem, znělo se všech věží
a večer doneslo se ku papeži,
a každý slyšel to a každý věří.
Když k papeži byl pozván na večeři,
zřel, jak se všichni straní a jej měří.
„Nu, nedivím se,“ zlou děl papež řečí,
že honorář si vymáháte větší
146
za Sixtiny strop – vše jsem to již viděl, –
ba ještě více, mistře, dostat máte,
když v mojich službách tak se namáháte,
však hleďte, bych se za vás nezastyděl.“
„Jak, za mne, svatý Otče?“
„Po ulici
jste nejistou šel chůzí, zpit již ráno,
to, mistře, budiž Bohu žalováno!“
Děl mistr klidně, s povztýčenou lebí,
leč s nestajeným šklebem v hrdé líci:
„Ký, svatý otče, div? Já zvyk’ již nebi!“
147