Smrt Pariniho.
Již záchvat přešel, volnějším se cítil,
a z křesla vstal. – Hle, mohl přejít pokoj
bez sluhy pomoci, přistoupil k oknu
a trnul žasem. Jaký byl to západ!
Nad Milanem, hle, plálo moře světla:
štít každý, každá střecha, každá římsa
jak démantové hroty plny jisker
se míhaly, to okno bylo topas
a ono rubín žhoucí do krvava,
i kouty ulic odlehlých a prázdných
se skvěly zlatým prachem. A to nebe!
To výheň žáru dnes! I zdálo se mu,
že nikdy ani v sladkých dobách dětství
a mladé bujnosti a mužné síly
zrak jeho nebyl takto pronikavý
a chápavý, pít v sebe také světlo!
I pil je hltavě, až zřítelnice
mu přecházely, při tom usmíval se
a opět zpátky ku městu zrak stočilstočil,
jež před ním hořelo jak výheň Danta,
jež druhdy šlehal důtkami své písně.
A myslí jeho letělo to vírem;
dny chudoby o suché kůrce chleba,
156
dny tuhé práce a dny tajných tužeb,
dny úspěchů s úsměvy krásných paní
a sladkým zpěvem jich, dny hojných kvasů,
při kterých ovšem sedal jako Cato
a nepozorován přec pozoroval,
dny plodné práce v středu milých žáků,
dny resignace a dny pokoření...
Z všech nejvíc jeden: bezbranný a chorý
kdy na ulici padl bez pomoci,
kdy cítil v srdci nejvíc bídu svoji
a opuštění všemi na té dlažbě.
Pak bouřné dny a scény revoluce
a davů potupný skřek, ztroskot říší
a novou dobu lidstva na obzoru,
kam vejít neměl, již zřel duchem pouze,
jak Mojžíš svatou zemi s hory Nebo.
To vše tou řekou světla vrátilo se
v zrak zpitý, jejž nemohl odvrátiti
od feerie nebes! – Ustoup’ zpátky
a beze slova klesl v náruč sluhy,
jenž za ním stál a nemoh’ pochopiti,
dnes odkud taká síla v chorém kmetu.
V té chvíli osudné „byl“ šept’ již Osud.
157