Bratři „železného prstenu“.
Guberniální pan rada
seděl večer za svým stolem;
od stropu již, z koutů řada
dlouhých, černých stínů padá
a se rozestýlá kolem.
Matně bliká lampa již,
kolem prázdno, hlucha tíž,
zhasnout chtěl a v lože jíti,
v tom však rozlétly se dvéře,
premovaný lokaj v šeře,
stříbrný tác se mu svítí
v dlani a na tácu psaní.
„Císařský teď kurýr přišel
s depeší,“ tak stručně hlásí.
Povstal rada, jak to slyšel,
šedé shrnul v čele vlasy,
psaní vzal, hled’ na pečeť,
hlavou kýv’ a lokaj zmizel.
„Co to, v noci?“ bručel, „teď?
s úřady je věru svízel.“
Chvatně roztrhl pak list,
zvědav začal toto číst:
158
„Dodána sem byla zpráva
z bezpečného pramene,
bratrství že jakés stává
,železného prstene‘,
po Čechách je rozvětveno,
působí rok mnohý již,
divný symbol, divné jméno,
nebezpečných novot skrýš.
Z Francie prý přišlo sem
a již plná je ho zem
a zde zpráva o tom jistá.
Jakýs kaplan Bolzanista
prý je rozšiřuje všem.
Jaký toho družstva cíl,
třeba, byste vyšetřil,
půjčují prý knihy sobě
nevěrecké, plné hlízy,
do lidu cpou zboží cizí,
scházejí se v tmavé kobě.
Příbuzná zda zednářům
je ta druž, co o tom víte,
jistě brzy vyšetříte,
znám váš důmysl a um.
Zkácet oltář i trůn chtějí,
lidskost vznést tam potají,
každičkému obyčeji
dědů jen se rouhají.
Lidskost křičí a se cvičí
v divných kejklů mumraji,
léčky nezkušencům líčí,
vše co svaté, bourají.
Státu jenom odporovat,
chudinu však podporovat
hesla jejich, v šírý svět
159
símě zla jen roznášet
francouzských těch světlonošů,
chytat lidi za pár grošů
svého bludu do tenat,
jest prý jejich cíl a spád.
Jsou-li u vás a jak bují,
jisté zprávy potřebuji,
proto rychle vypátrejte,
co as kutí, v taji snují,
referenci o tom dejte.
Nesmí trpěti to stát,
císařský ni majestát,
aby vedle víry svaté
také býlí bujelo.
Tak, náš rozkaz nyní znáte,
jejž se nám dát zachtělo,
v hlavním sídle našem dáno,
zpečetěno, podepsáno...“
Rada čet’ a znova čet’,
hlavu sklonil, v tváři zbled’.
Věčný Bože, co tu stálo,
z toho naň se mládí smálo,
starý před ním povstal svět.
Ruku na skráň položil
a pak dlouho, dlouho snil.
Náhodou zřel v zrcadle
svoje tváře uvadlé,
šedý knír a šedý vlas
a ten dopis zněl jak hlas
kárající, trestající.
160
Vrásku v čele, vrásku v líci...
Kterak proměnil jej čas!
Zaplála líc v plamenu...
„Železného prstenu“
kdysi bratři svorně byli,
scházeli se, spolu pilipili,
o všem v světě hovořili:
O té bídě těžkých dnů,
o té lidstva příští zoře,
kterou chtěli vítati
v dlouhé, bědné lidstva hoře
mladistvou svou závratí.
O tom velkém probuzení
národů všech v jeden cíl,
v divých bojů burácení
člověkem by člověk byl,
o té snaze horečné,
o té touze sopečné,
na lidstva skráň, pot kde svítí,
aspoň jednou vykouzliti
příští jitro báječné!
O tom velkém blahu všech,
kteří přijdou k lásky stolu,
bratrství užiti spoluspolu,
budiž Maďar, Němec, Čech!
Co dnes zbylo z tužeb těch!
Kde teď druzi jeho byli?
Po světě se rozptýlili,
mnohý pyká nadšení
v podzemním kdes vězení,
161
jiný do ciziny hnán
ve samotě se kdes kruší,
jiný žije s vyschlou duší
všedností zlou ušlapán;
on sám živ jak mezi hroby,
ač mu řády prsa zdobí.
Stíny táhly po klenbách.
Rukou žilnatou a suchou
rada ve zásuvku sáh’
a v noc pochmurnou a hluchou
ponořený v vzpomínkách,
list po listu z příhrad táh’.
Květin v herbáři jak kostry...
Skutečnosti vichr ostrý
zde je na hromadu svál,
rada listy otvíral,
otvíral a četl dál.
Tady utkvěl na jmenujmenu,
jež mu druhdy drahé bylo,
to snů sta mu vykouzlilo
v svadlou tvář – ach, tenkrát žil!
Zřel těch časů proměnu,
pochod mládí vítězný,
mnohý dobrodružný případ.
Z listu jednoho tu vypad’
těžký prsten železný.
Ruce dvě a spolu spjaté,
nade nimi heslo svaté,
znal je dobře... klesá hlava...
do prstenu kadeř plavá
zastrčena. Kde dlí dnes
ta, jež sladká, vlídná, milá
162
její nositelka byla?
Dobře, noc kol, nikde hlas...
zastrčil vše, prudce vstal
a to slavné vládě psal:
„Trochu pozdě přichází
výstraha ta, o věk půl
lidstva krok se posunul.
Symboly to, obrazy,
na nichž pouze mládež tkví,
celkem: prázdné šílenství.
Znám to z mládí – dnes to ničím,
pravda je to, jak to líčím,
mladých mozků nadšení,
nic a klam – a blouznění.“
Dopsal, zhas, vzdych’ ze hluboka,
chvatně setřel slzu s oka.
163