DUCH PÍSNÍ PŘIŠEL KE MNĚ...
Duch písní přišel ke mně
a za ruku mne vzal:
„Proč lhostejná ti země?
Proč v srdci tvém jen žal?
Ó, rozhlédni se kolem!
Což není krásný svět?
Na stráních jako polem
se pro tebe rdí květ.
Jen plnou radost píti,
jen ze všeho brát ples,
pak půjdeš jen skrz kvítí
a přítelem ti les,
i vonný svlačce kalich
i pyšný růže vděk
a ve oklikách stálých
rej šedých vlaštovek!
Niv samet rozvlněný
a modrých vrchů kruh,
i holé skalní stěny,
tmou smrčin břízy pruh,
9
a bílá cesta lesem
v dál šerých v modřínech,
a motýlů shon vřesem
a řekou lodí spěch.
A veškerý shluk lidí
i velikých měst ruch,
shon práce, která klidí,
co smyslil a stkal duch;
i myšlenek vzlet ztmělý,
jenž vesmír proniká,
kout slední duše ztmělý,
kde zpěv zní básníka!“
Já šel s ním. Od té doby
víc nevrátím se sám,
mně otevřeny hrobyhroby,
ruch zjevů, smyslů klam.
Vše stíny v dál se vlekou,
ba slyším hudbu sfer,
a písně moje tekou
od jitra po večer...
10