VERŠE.
A trpěti je nám, nám, kdož jsme vetché třtiny
pod kolem osudu. Cit bolu jest vždy jiný,
když otužilé srdce drásá;
jak Simson chytnem’ lva, v chřtán vjedem’ jemu dravý
pro medu božského plást, který zovem zdraví,
nechť potem vlhne skráň a slzou řasa.
My, losu athleti, již snesem’ dost, ba, všecko,
však horším vidět jest, jak trpět musí děcko,
tak tiché, dobré, vlídné;
tu odzbrojeni jsme, tu selhává i víra
v dobro i spraved’nost; pěst v hněvu se tu svírá –
čí srdce mohlo by tu zůstat klidné?
Zřít dítě trpěti, snad největší jsou muka.
To srdce matek ví, jež chvěje se a puká,
jak pomoci však, neví;
bez viny trpí zde miláček, anděl domu,
a čemu přičísti lze vinu? čemu? komu?
a roste strach a bolest nepoleví.
Zde cesta pro soucit, pro bídy pochopení.
Ó, dejte děcku prst z té radosti, že není
22
ve sboru trpících též vaše;
pro svatý onen cit, jímž chápem’ ztrátu cizí,
pro něhu otcovskou, pro lidskosti pud ryzí,
jenž slétá zřídka k vám, pták rajský, plaše.
Ó, dejte trpícím a dětem dejte zvláště!
Je cele zahrňte do lásky svojí pláště,
boj s nocí směle podnikněte,
boj s hroby, se smrtí: vše láska překonává;
vždyť růže radosti jen tomu, rád kdo dává,
též nejdřív z nitra zkvete.
23