VE VOLNÉ CHVÍLI.
Tu chvíli chyt’ jsem jako zlatou rybku
a jako lesklé, třpytné její šupiny
tak čítám prchavé a hravé vteřiny
a lehké co květ růžového šípku.
Mám verše psát? – Kde jsou? A přec, můj bože,
co vřelo v hrudi jich po týden celý!
Je darmo hledám, nevím, kam se děly,
tam cigareta kyne, číš a lože.
Snad sníti jen a zavřít oči zvolna
a nechat vzpomínku, ať plesná, bolná,
si hraje na mé duše slunném povrchu,
či lépe cit svůj blouznivý a plachý
odívat v básně drahokam a nachy,
či výsměchu jej dáti pod sprchu
a pouštět klidně modré vločky dýmu,
se vysmát verši, obrazu a rýmu?
Tam fotografie a rytiny.
Mám sáhnout k nim? – Tam dopisy mé ženy,
[57]
mám čistou ryzostí jich osvěžený
se vrhnout v lásky bezdné hlubiny,
snít o mladosti? – Nevím. – Aj tam kniha,
svým zdobným hřbetemhřbetem, jenž se v slunci míhá,
mne láká. Čísti verše, jaké štěstí!
toť plný pohár jeho ke rtům nésti.
Leč který z pěvců, jenž mi krášlí žití,
má údělem té krásné chvíle býti?
Zrak těká po knihovně – léta minulá
se svazky knih se za mnou zvolna šinula,
ta knihovna, ta se mnou rostla časem
můj život hovoří z ní družným hlasem.
Dál v cizí světy!
Tam stoh časopisů.
Pryč – nechci potopit se v kalném hnisu,
jejž lidstva rány rozjizvené denně
na povrch tlačí, v chmurné této pěně
je ovšem pravdy moc, však více špíny,
a já jsem dnes tak božsky, božsky líný.
Vím, půjdu hrát si s děckem svým a vstanu,
tam nalézt měl jsem rosu, nektar, manu
té volné chvíle, rychle pokud čas.
V tom bijí hodiny, slyš, ráz a ráz,
je po všem. – Snění, verše, vše je dým!
Kéž podruhé v čas budu chytřejším!
Tu chvíli chyt’ jsem jako zlatou rybku
a jako lesklé, třpytné její šupiny
mi vyklouzly ty krátké, hravé vteřiny,
tak lehké co květ růžového šípku.
58