Ach, k čemu oči mám, ach k čemu, rcete!
když nezří tu, po které stále toužím?
Teď jaro zde, jsou plny květů kraje,
leč královna, v níž každý půvab kvete,
chce, abych pěl, zapomněl, proč se soužím.
Nuž budu pět, ač láskou umíraje,
ty lásky její ráje,
jak miluju, jak oddaně a rád,
ač zřídka uhlídám
tu, kterou stále musím milovat –
ach rcete, k čemu, k čemu oči mám?
Ač láska vraždí mne a stále mučí,
já v bolesti své přec nehlesnu ani,
pro nejkrásnější z paní vždyť já hynu,
mně z každého zla pro ni dobro pučí,
jen kdyby na to shlédla v usmívání
a vděčnost vzdala za to mému činu
ve oka vlídném kynu!
Nechť sebe větší rozdírá mne žal,
nechť hynu v bolu sám,
přec ona neuslyší, že bych lkal –
ach rcete, k čemu, k čemu oči mám?
Já umru, jestli ona nenakloní
se ke mně svojí láskou plnou vděků.
Kam jíti mám, kde mohu přebývati?
když nedovolí, abych dýchal pro ni,
když octnout mám se pro ni na útěku;
kraj, kde bych bez ní mohl zůstávati,
zda lze jen vyhledati?
Ji zapomenout, věru, marný sen,
vždyť lásky sladký klam
mou lásku víc rozžíhá ve plamen –
ach rcete, k čemu, k čemu oči mám?
Ach, proč tak se mnou nakládá jen přísně,
vždyť dobře ví, že jenom její chválu
bych zvěstovat moh’, ples a radost cítím,
jen k vůli ní že skládám svoje písně
a čím víc láskou že muk snáším v žalu,
tím ohnivěji v lásky boj se řítím.
Ó paní nad mým žitím
a nad mou smrtí! Nikdy neuzříš,
že lásky tvé se vzdám,
ty žijícího v smrt uvrhneš spíš –
ach rcete, k čemu, k čemu oči mám?
I prosím, pěje sladkou družku svoji,
by neráčila smrt mou vyhledávat,
bez příčiny by smrt mou nežádala.
Až budu mrtev, ach, tu v slzí zdroji
svou chybu pozná, začne oplakávat.
Ó raděj umřít duše má by ždála,
než bez těchy by stála.
Ó raděj věru volím mrtvým být,
věř, tomu přednost dám,
než tu, pro kterou planu, neuzřít –
ach rcete, k čemu, k čemu oči mám?