ROMANCE o siru Tyruelovi a donně Ginevře.
Sir Tyruel šel v noci po ulici,
v tom na hlavu mu růže spadla,
i pohled’ výš, zřel krasavici,
jak do okna se kladla.
Tak hezká a mladá,
jí zubů řada
jak perly hrála –
ó jak se smála!
Sir Tyruel byl z Provence,
kde hodně miluje se.
hned srdce v těle do tance
se ubožáku třese.
Za roh se točí,
do domu vkročí
a vejde v šeři
do prvních dveří
Sir Tyruel zří dámu na loži,
i neptá se v své sladké muce,
hned těžký krunýř odloží,
klekne a dámě líbá ruce.
92
By pohodlí měl větší,
hned sahá po svém meči,
jej do kouta skládá. –
Byla tak mladá!
Sir Tyruel jest jako v ráji,
sta andílků mu v srdci zpívá,
a jiní na cymbály hrají,
bůh otec k tomu hlavou kývá.
V tom škrábe cosi,
jak o vstup prosí,
mňouká a kňučí,
šustí a bručí.
Sir Tyruel hned sebou škub’,
však Ginevra jej k ňadrům stáhla:
„To černý můj kocour Belzebub,
vždy přichází tak znáhla!“
Rytíř se shýbá,
líbá a líbá,
neklid však v duši
rozkoš mu ruší.
Sir Tyruel rty líbá svojí dámě;
v tom cosi venku chroustá, mlaská,
kol šíje Ginevra mu vine rámě
a v ucho šeptá jemu, co je láska:
„To Roxana byla,
má veverka bílá,
nechť se tam rousá,
šustí a kousá!“
93
Sir Tyruel bez vlády v snění leží,
v tom dupy, cupy chodbou zvoní,
i vzmuží se, ač jenom stěží,
však Ginevra se k němu kloní
„Ni man, ni lord,
jen Mydliford,
chrt můj to štěká,
marně vás leká!“
Sir TyruelTyruel, ač jatý nedůvěrounedůvěrou,
zas lehá, ale sotva usne,
juž zbraně chřest zní chodbou šerou
a ruširuší noční ticho dusné.
Ginevra se zvedá:
„Ó běda, o běda,
ten krok zní temně,
král, choť jde ke mně!“
Sir Tyruel hned po svém meči sahá,
však ona prostovlasá naň se řítí
„Ó je-li, pane, vám čest moje drahá,
vy musíte se skrýti, rychle skrýti!“
V mé oratoři
lampa tam hoří,
je u zahrady
hned vedle tady.
Sir Tyruel jak rytíř poslech’ pravý,
a mlčky jde a hledá ve zdi dvířka,
cvak! – cosi zapadlo, stín před ním tmavý,
tak zrovna prošla těla jeho šířka,
94
chce jít a hmatá,
ó Panno svatá!
konec zdi všady,
tamo i tady.
Sir Tyruel tu cítí, že je v pasti,
vzduch těsný tu a divný kolem,
i začne vším, co v dlaň mu padá, třásti
a hmatá horem, hmatá dolem
a tříseň hustá
padla mu v ústa,
zpit vůní cizí.
Pamět mu mizí.
Sir Tyruel tak leží v živém hrobě,
jdou léta, Ginevra je posud krásná,
sta milenců v ranní i noční době
objímá veselá i šťastná!
Až smrti mraky
zastrou jí zraky,
ó jaké žely,
truchlí dvůr celý.
Sir Tyruel spí v šeru oratoře.
Král sám dí: Ku slavnosti dnešní
bych uctil královnu, své ztišil hoře,
jdu vybírati černá roucha mešní.
V oratoř tichý,
v spolku jde s mnichy,
otevře skříni,
která vchod stíní.
95
Sir Tyruel tu – ovšem spousta kostí –
mu padne v klín, jej udeří svou lebí,
mnich ihned křižuje se v horlivosti,
král utíká a biskup, ten se šklebí:
Komže a kutny
rytíř ten smutný
prokousal všady
nám hlady.
96