Když po obědě zdřím’ si bratr Zeno,
gnom z blízkých hor vnik’ v jeho celu šerou,
kam oknem hvozd se díval s písní sterou,
kde vůní všecko bylo prosyceno.
A opatrně, by nevzbudil mnicha,
jak stín od podlahy ke stolu tihnul
a z korbílku si notným douškem přihnul,
mlask’ a se opět oknem vykrad’ z ticha.
A dobrý Zeno probudiv se chopil
se džbánku; však zřel dno tam s podivením
i kroutil hlavou jako spilý sněním –
vždyť věděl, před usnutím kam až dopil.
Tu chytrák dělal jednou jakby dřímal,
a chrápal v znamení, že dřímá pevně;
gnom přišel, pil, mnich vyskočil tu hněvně,
juž za ucho jej s hlasným smíchem třímal.
„Ty ničemo, ty frašný pekla zmetku!“
– Stůj, muži boží, suchých listů hlasem
gnom zašeptal, sám nasycený kvasem
mi dopřej blaha aspoň malou špetku.
Však s úroky já splatím všecko tobě! –
„Jsem žádostiv!“ děl Zeno pustiv gnoma.
A od té doby žíznivýma rtoma
gnom z džbánku mnicha píval v téže době.
A roky šly a bratři umírali,
jen Zeno jako jabloň plnokvětá
pod šedin stříbrem necítil svá léta,
vždy spokojenost, žert a rozmar stálý.
Stý slavil svátek a juž chápat začal
to dobrodiní, jímž gnom splácel jemu;
když opatem se stal, rád žíznivému
z hor přítelíčku nový soudek načal.
A za bratry pláč oči když mu zkalil,
tu myslil vždy: Byť každý z vás měl gnoma,
jenž pil by za vás žíznivýma rtoma,
tu jistě ještě dnes by Pána chválil
jsa před mrtvicí jist a rheumatismy
ve srdci svém i v tvářích samé růže,
pij, gnome, dál! Víc střídmostí se zmůže
než kropáčem a všemi exorcismy!