ČESKÝ AHASVER.
Kdykoli v krčmě dozpíváno
a dohráno, až boží ráno
se dívalo mhou do oken,
tu Švanda vposled v divém skoku
vzal děvče k boku
a sobě kázal zahrát jen...
Podlaha tancem zaduněla
a smíchem kol se jizba chvěla. –
Ó takto chtěl bych umřít hned,
ba sázím, svaté na výsosti
svou veselostí
že okouzlím jak celý svět!
Dotančil, dohrál, dopěl taky,
a juž ho nesou nad oblaky,
před božím soudem chví se již.
Na váhu anděl dudy skládá
a váha padá.
Tvých vin je, Švando, velká tíž!
Prokleté tyto tvoje dudy,
jež síly ples a radost všudy,
ti nespomohou, vždyť sám čert
z nich piští, kviká a se šklebí,
a tady v nebi
všem dávno přešel smích a žert.
118
SvandaŠvanda se mračně dívá v eden,
jen jediný tón, kdyby jeden
chtěl nějak ven z dud vytrysknout,
že zapomněl by svatý každý
své žalmy navždy
a v rej by musil zavýsknout.
Jest souzen! Zní to v tiši děsné,
a Švanda zdrcen k zemi klesne;
a s váhy anděl shodí měch –
bum! sotva dopad’ na zem ráje –
ó zázrak, hraje,
ač jeden to a krátký vzdech...
Jen jeden, ale co v něm bylo,
hned nebe kol se rozjasnilo,
na svatou z dálky světec kýv’,
kol andělíčků pestré tlumy
smích sotva tlumí,
sám Bůh to nezřel jaktěživ! –
Roztančil celý ráj se v mžiku,
kde kdo byl, jak na obrtlíku
na jediný tón dal se v let,
a proroci a vyznavači
a v řady stáčí
se polka tu, tam menuett.
Ustaňte, hřmí to v hromu hlase,
i pošlete ho na zem zase,
ráj celý v tance kotouči!
119
A měch juž letí mračny k zemi
a žasem němý
se Švanda za ním poroučí.
A kletba hřímá hvězdným šerem:
Buď, Švando, českým Ahasverem,
choď stále světem zas a dál,
na světě veselosti třeba
je jako chleba,
kam vejdeš, zmizí trud a žal...
Za viny tvé to buď tvým trestem!
A Švanda chodí vsí a městem
ve chvíli ranní, večerní,
tu popěvkem, tu dud svých stiskem
a teď i tiskem
(háv na sebe vzal moderní!)
Jestjest všady věren svému cíli
a sotva kdy se u nás zmýlí,
ó nahraďte mu tedy ráj,
a krůpěj české veselosti
s ním šlehne v kosti
a usměje se český kraj! –
120