FAUN A BÁSNÍK.
Faun starý nad jezerem
a v sítí větví šerem
se smál a smál,
a básníku, jenž kolem
šel s dumou svou i bolem,
ten úsměv prál:
Zřím v hruď tvou snětí clonou,
vím, v píseň rýmů sponou
co bys rád spjal,
znám vše, co tady kdysi
se zběhlo, co teď mísí
v ten kraj svůj žal.
Vím, stín a šero snětí
co mohou vyprávěti,
že ideál
své duše v svadlém listí
ty umíš najít, čísti,
co čas tam psal,
Žeže uhodneš, jak ona
sem přišla, v pole vonná
se duben smál,
na flétnu, mému retu
jež schází teď, kol v květu
já hrál a hrál.
121
Zde našli se. – Čí vinou?
A za houštinou stinnou
ji na klín vzal,
a ňadra, ruce, ústa
šeř buků skryla hustá,
já stráží stál.
Já denně je tu vítal,
jich polibky jsem čítal,
jich hříčky znal
a zřel, jak po souboji,
v ňadrech ránu dvojí,
on umíral.
Vím, jak zdivočel celý
ten smutný park a ztmělý,
kde výr jen štkal,
jak z jeho pánů každý
ho objel, jakby vraždy
se tady bál.
Kde buků řady řidnou,
sám bdím tu s tváři klidnou,
té pouště král,
zřím do přírody nitra,
v noc hvězdnou, rosná jitra,
v nichž obzor vzplál.
Zřím v les, jak listí padá.
Když přijde vesna mladá,
jak hlavu vzpjal,
122
se vzrušil v smutném tichu,
jak přece mému smíchu
by naslouchal.
Zřím v život buku, břízy,
znám tajné cesty mízy,
kde život spal,
zřím v hnízda větví tísní,
a nevím, co bys v písni
víc povídal.
Tak se vším, co se mění,
já vstříc jdu zapomnění,
však proč bych lkal?
Já byl – však cítím posud;
svůj za tvé písně osud
bych sotva dal.
Ó mlč, než v dojmů tísni
bys ve banalní písni
se zpovídal,
buď k vlastní duši cudný,
hleď z mlčení pít studny,
spěj tiše dál!
123