DOSTAVENÍČKO V JESENI.
Tam přijela, kde místo určené
na mýti v středu habrů, jilm a buků;
své věrné zvíře přivázala k suku
a patřila do dálky zamžené.
Juž listí stromů silně prořídlo,
to žluté krylo zem, to rudé krví,
pár bříz u cesty oko zahlídlo,
jak vzdušné chvěly se a lupínky
kol pažit pokrývaly; zde jim prvý
čas lásky vyzněl. – Sladké vzpomínky!
Jak ticho tady skoro příšerné!
Kde hovor, smích, kde ekypáží řada?
Teď v jeseni jen k stínu stín se skládá...
I naslouchá... v tom oře důvěrné
zní známé zařehtání z aleje.
Ó kterak loví nedočkavým uchem,
co z dálky větru van sem zavěje!
to jistě jeho černý hřebec jest!
I opíjí se v listí kroků ruchem,
a zdá se jí, že vše kol vidí kvést.
Jí zlatem plane listí kolkolem.
Juž u ní jest a bičíkem jí kyne,
zří, cigarety dým se listím vine,
juž seskočil a sladkým hlaholem
127
zní vzduch syt listů svadlých lahodou.
I hovoří, on její zvíře časem
na šíji poklepá, jak náhodou
o její ručku při tom zavadí,
tak útlou v těsné rukavici, žasem
ta chví se jako větrem kapradí.
Jak v hovoru svém celou duši má!
Teď oře vedle sebe ve cval pustí
bezlistou alejí, ó jak to šustí,
a divně jak to srdce dojímá!
Mha z dáli stoupá z vlhkých rosou niv,
v ní městských věží juž se chvějí rysy.
Tak stejné vše a jiné přec než dřív,
řeč vázne jim aneb se mění v šept,
jen praskot snětí v hovor jich se mísí
a listím utlumený ořů dept.
Teď z řeči jejich vyloučen jest smích,
jak vážné vše, o čem dnes rozprávějí;
ne o dostihách, malé nožce její,
však o starostech, pracech domácích;
co bude a jak budou v zimě žít,
jak prchá s každým rokem žití celé,
jak nenajdem, jejž hledali jsme, klid,
leč v srdci, které pro nás buší jen;
jak pěkné jsou ty dlouhé chvíle stmělé
při záři krbu, když je krátný den.
Ve tísni větví pouze jedenkrát
jak bleskem stihly se dnes jejich rety
a jedou dál – mdlé jejich silhouetty
se tratí v mlze – celý park jde spat.
128
Jak potopa šer všecko halí kol,
jak přeludy jsou stromy obrovité,
kmen zadumán a trávy chví se stvol
a listí jen se snáší v němou tiš
a mnohé hnízdo v lupení dřív skryté
jak výčitku čnít prázdné uvidíš.
129