Jen při zemi zlata nach, v korunách šer
a kmeny holé chrámu jak sloupy,
do duše ti padá mír jak svatvečer,
když v svatyně přítmí se vstoupí.
Děl v nitru mi tajný hlas: Hvozdem jdi dál,
však minulých ztrát svých víc nežel!
Tmou šel jsem zpátky, jas, hvozd v němž plál,
již ze země zmizel – v srdci mém ležel.