Kouř.
Kam pohlédl jsem: Lesy, lesy, lesy!
Na mírnou stráň i na příkré skal tesy
kol sedly všude; údol tu, tam horu,
vše přikryly až v nebe do obzoru,
a byly tmavé, posupné a šeré.
Já cítil, velký smutek z nich se dere
a stoupá v duši mou a v srdce padá.
Nad nimi táhla mračen šerá stáda
a kolem ticho, bez života sledu
ty hvozdy byly.
Náhle z jejich středu
se povznes’ modrý kouře vloček malý,
rost’ v chochol, v pruh a mráček zamodralý,
jak sloup se pozved’ k nebi vážně, tiše.
Hned cítil jsem, že blízko zde kdos dýše
mně příbuzný, ať chaloupka se skrývá
tam pod strání, kde veliký dub kývá,
ať uhlíř pálí milíř tam, ať chvíli
při ohni cikán leží to, mně milý
ten modrý kouř, jenž k nebi tíhnul stále.
A klidnější jsem cestou svou šel dále.
21