V slzách rostou, v slzách zrají,
ze slz vláhu přibírají.
Bledé barvy nadechnuté,
dechem podjeseně tknuté,
bílé, fialové, žluté.
V slzách rostou, v slzách zrají,
v žehu slunce umírají.
Matně planou, mdle jen svítí...
Jak vzpomíná vodní kvítí
na tak mnohé marné žití.
V slzách rostlo, v slzách květlo,
jenom Bůh ví, co je zhnětlo.
V slzách květlo, v slzách zrálo,
třeba bylo to jen málo,
čeho se mu nedostalo!
Na nebi mračna, měsíc v nich
nakouslý oranž jak žlutý
nad mrtvým řeky ramenem
se sklání ve vichru studeném;
sítí a rákosin pruty
se ve vodě chvějí bílé jak sníh,
nárazem každičkým tknuty,
podivné květy velikých kalichů
na vodě v snění vlní se potichu.
Urychli, chodče, krok, chvatně jdi kol,
klamavá, zrádná je tůně;
tě v bahno sláká bludičky třpyt,
tě snadno zvábí kouzelný svit
těch květů a jich vůně;
tak vlhký a křehký jest jich stvol,
čar divný v jejich spí lůně –
že nerozeznáš kolem jda po tichu
vil bílá ňadra od květných kalichů.
Hleď, lekníny se vodou houpají,
leč kdo se na veliký pátek zrodil,
zří, nahé víly se to koupají,
a každý ve bludu že světem chodil,
kdo myslil v luny paprscích
zřít květný sníh,
že lekníny se vodou houpají.
Leč kdo zřel, že se víly koupají,
ten dolů za nimi jít musí,
vždy dále jeho tužby stoupají
a celičký svět se mu hnusí;
za nimi v luny paprscích,
v ten květný sníh,
v smrt zlíbají ho, jak se houpají.