„Otevřtež, milá sousedko!“
kdos z venčí v okno klepe.
„Co slyším, vaše nemluvně
že zrodilo se slepé?
Ó znám já dobrý prostředek!
Kde studánka je hadí,
pro bezpečný si dojdem lék
tam do skal, do kapradí!
Jen hadů nesmíte se bát,
těch je tam do sytosti,
a lekat nesmíte se, stát,
když uvidíte kosti;
jen chutě mezi balvany
najděte cestu berlí,
tam, kde jsou v jícnu rozklány,
tam studánka se perlí.
Jak černý křišťál černá je,
však průhledná a čistá,
ni vážka nad ní nehraje,
ať neuvidím Krista!
Však sílu tu má zázračnou,
slepým jí potřít zraky,
zří slunce hned, směs oblačnou,
i matičku svou taky!
Ta voda proto čistá jest,
že v skrytém ve kapradí
se zhlíží pouze záře hvězd
a koupá plémě hadí;
tam čistí sobě zrak i sluch,
by znali, léč kde vstává,
by slyšeli, v půlnoční vzduch
jak roste tiše tráva!“
Nešťastná matka vstala v ráz
a slepé dítě vzala,
a tmavou nocí přes klest, sráz
se s družkou svojí brala.
Kol nebetyčných skalin svor
se jedna k druhé řadí,
u pat jich dřímá hadí sbor,
dál studánka sní hadí.
Jich projít středem! Hadům sen
spjal víčka v této chvíli;
plál měsíc jako plný den,
již v tůň se matka chýlí:
„Ó vodo, dobrou vodou buď,
zrak navrať mému děcku,
dám za to život, Bůh to suď,
i lásku matky všecku!“
Již víčka děcku potírá
vodou studánky hadí,
hle, dítě oči otvírá
a ústka v úsměv ladí.
V tom děsný sykot uslyší
za sebou bědná máti,
zří hadů změť – kéž pospíší –
však darmo! – blíž se hnáti!
Jak drahokamy zaplane
zlá zeleň jejich očí,
zří jazyky jich dvojklanné,
jak za lupem se točí;
v tůň dítě pustí zděšena,
skok! – sama za ním spěje,
a hadí syk... slyš, ozvěna
jak příšerně se směje!