Stará Praha.
(Malíři V. Jansovi.)
Taká byla. Z prospektů Sadelera
v starých sbírkách, z pochmurné dřevorytby
v dómu Víta mluvila věky k srdcím
generac nových.
Čas jde Saturn, požírá vlastní děti,
nová božství: Potřeba, Nutnost zvaná,
– lepší posud nenajdeš pro ně jméno –
k slovu se hlásí.
Mizí stará zákoutí, staré chrámy,
tiché, mrtvé ulice velkopanské,
přes zeď bílou, jediný kde se skláněl
ořech neb kaštan.
Mizí úzké uličky křivolaké
s štítů starých, barokních facadami,
kde jen chudá svítilna rudě kmitla
v pozdní krok chodce,
[83]
jenž se hlučným ohlasem tratil v dálce;
mizí ghetto mystické, před sabatem
v tíseň davů bludná kde světla tryskla
v synagog mřížích.
Mizí stará nábřeží, nová kynou,
fádní, prázdná, s moderních domů spleenem,
stromů není, ptactva z nich prchla duše
s šepotem korun.
V šťastné chvíli zázraky Minulosti
Tvůj chyt’ štětec, srovnal vše, zladil v souzvuk,
štíty, římsy, paláců heraldické
fresky a znaky.
Dnes když chodec zbloudilý noční chvílí
kráčí městem zkaženým novou dobou,
ani neví, netuší, co let vírem
ztratili vnuci.
Teprv doma listy Tvé probíraje,
co vše ztratil, pochopí – vzdychne, usne,
pak sen z Tvojich obrazů jde mu hlavou
o staré Praze...
84