U kašny.
To starý palác byl z dob rokoka;
teď sprostý činžák to, dům průchodicí.
Na dvoře jeho tichém zpívající
ční mramorová kašna hluboká.
Ve výklenku se tají sousoší,
jež ptactvo s časem pustoší.
I rázem padne tobě do oka,
kde škeble věčnou rosena je vlahou,
kde nářek zní a vzdech,
faun starý, který drží nymfu nahou
v svých ramenech.
Zřím v minulost, ký hovor, smích a ruch
se ozýval tu kdysi po schodišti,
tu frak se tmí, tam uniforma blýští
a parfumy je plný kolem vzduch,
tu kavalír, jsa dvorným rytířem,
se kloní k dámě, která vějířem
ho odhnala jak roj dotěrných much;
však úsměv tlumen oka žárnou vlahou
dí: Žiješ v mojich snech,
faun starý, který drží nymfu nahou
v svých ramenech.
98
Dnes ovšem jinakjinak. Sotva podvečer
plyn křivolakých uliček tmou šlehne,
sem s džbány, putnami se děvčat sběhne
dostdost, hezkých služek, nižší třídy dcer,
a voda zvoní klidně v nádoby
a prchá čas a různé osoby
se vystřídají tady v mlžný šer.
Tu klep se vine anekdoty drahou,
tu vtip raketou šleh’ –
faun starý, který drží nymfu nahou
v svých ramenech.
Tam naproti, kde okny kmitá zář,
se mladý klerik ob čas s knihou zjeví,
však brzy dívčí zaplaší ho zjevy
od fontánu zpět v chladný seminář.
Však brzy k oknu se zas potácí
a roztržitě listy obrací,
až vypadne mu z ruky breviář;
byť objal nebe vědou, vírou, snahou,
vždy v hrudi plá mu žeh, –
faun starý, který drží nymfu nahou
v svých ramenech.
Je tma a noc, kol kašny pusto jest
a fontán stále zpívá, stále zvoní,
sta stínů po zdech vlhavých se honí,
na vlnách pluje odlesk tichých hvězd.
Kdes kroky ještě temně dunící
se pustou, tichou ozvou ulicí
na křižovatce u ztracených cest.
99
A piják mučen v půlnoc trapnou žáhou
na stupeň kašny leh’,
faun starý – žel nedrží nymfu nahou
v svých ramenech.
100