Na Bertramce.
Kam křídla andělů se chýlí v letu
a kde zavadí o stromy a keře,
tam vzplane haluz v bílém, rudém květu,
tam najdeš hnízda ve haluzí šeře,
z těch vůně se a z oněch píseň line
a z obou štěstí v lidstva stezky stinné.
Co hnízd tu visí po keřích a sadech!
Co květů bují podle cesty všude!
Co písní kol se v perel vodopádech,
co vůně řine i kol chaty chudé! –
Žel, vůně s květy s pestré země řízy
a písně s ptáky v podjeseni zmizí.
I zželelo se Bohu, že je krátké
to štěstí z hnizd a květů jako vesna,
tož hnízda jiná stvořil, odkud sladké
se perlí písně, jásot, hudba plesná,
zkad vůně dýše věčně stejná, svěží;
ta hnízda rovněž u cest lidských ležíleží.
111
To místa svatá, genius v nichž prodlí
v své tvůrčí práci, z těchto hnizd se řine
proud věčné hudby, v níž se lidstvo modlí,
proud vůně, která s vesnou nezahyne:
To cítím vždy, když v jarní písni ptačí
se ku Bertramce procházka má stáčí.
112