Vyhlídka.
Vše shledáno a smluveno. Již zítra
snad bude svatba. Jak se ten čas vleče!
Však věru, co tu shonu, trudu, péče,
než píseň štěstí, skřivan, vzletí z nitra.
Sám obstaral vše do poslední nitě,
sám zavěsil vše a vše rozestavil
ve strachu, by ni prášek neunavil
to drahé, smavé, nepraktické dítě.
Pak hrdě řek’ jí: „Konečně jsme doma!“
A přátel, hostí když se povyk ztratil,
po krátké parkem procházce se vrátil
a lehce dotk’ se její vlásků rtoma.
A pravil: „Pojď si přece prohlédnouti,
co pro tebe tu všecko uchystáno!“
A v smíchu ona řekla: „Chceš-li, ano.“
A řadou pokojů se dali poutí.
Tu salon, jídelna tam, vše tak vlídné,
krok tlumen koberci i po pavlači,
zde budoir a za ním ještě sladší
kout lásce schystán, tiché hnízdo klidné.
114
Zde cesty cíl. Jak ptáče zapadává
po vyzpívané písni do obilí,
tak jejich život v tento kout se chýlí,
kam v blahu klesne vedle hlavy hlava.
A sladkou ňader hledě ztišit muku
a rozptýliti vyhlídkou on tiše
ji k oknu ved’. – Hle, jasmín vzduchem dýše
a v křoví jásá pták! Tisk’ její ruku.
Noc byla tmavá, hvězdná však a vlahá.
Proč zachvěli se oba děsem náhlým?
Proč s vytřeštěným zrakem, vzdechem táhlým
si padli v náruč, jakby svého blaha
se chtěli zjistit, přitisknout je k hrudi,
je umačkat, by neprchlo jim v dálku?
Co zavinilo tuto citů válku?
Co v nejsladší mžik života je trudí?
Hle, naproti jich oknu a vstříc právě
jich postelím se děsný kolos zdvihá,
v nesčetných oknech rudá zář se míhá,
jak oči v hlavě zmoka plane žhavě.
To stavení jest vysoké a šeré,
jak balvan vražen v květné města sady;
stráž ve dne, v noci rozstavena všady,
svit charý oken mřížemi se dere.
11115
Za nimi občas oholená hlava
a obličej tak vyzáblý a žlutý,
v němž výtky hlod a svědomí hlas krutý,
Memento děsné v lidskou velkost, vstává.
A v povel vojska řetězů třesk v uchu
zní stále stejně v noci jako ve dne
a ruce chytají ty mříže bědné,
a kvil a lání zní z Gehenny duchů.
A v noci rázem vzplanou okna žhavě
jak oči zmoka, na kořist jenž číhá;
a příšera ta, – hrůzo! – ta se zdvíhá
jim v oknech proti postelím jich právě.
Jak možno, pod nimi že šeřík kvete?
Jak možno, v noci že tu slavík zpívá?
Ta potvora se stem svých očí dívá,
v ples ptactva zvoní řetězy vždy kleté.
Jak možno, aby líbali se tady?
Jak možno, aby tiskli k ústům ústa?
Nechť žalusie spadne clona hustá,
ta okna trestnice, ta vidí všady.
Ta svítí jako hvězdy zatracené
a prokleté ložnice vonným šerem.
Jim zdát se bude, děsným nad kraterem
že mladičké to hnízdo jich se klene.
116
Že v lásky ples jak děsné „Veto!“ vstane
a objeví ve rámci černých mříží
v té chvíli, kdy se ret ku retu blíží,
se děsný profil hlavy ostříhané.
117