Pan biskup Turpín byl veselý pán,
velmi rád po lesích honil;
co často uháněl přes luh i lán,
sluha již k oltáři zvonil.
Tu v divokém chvatu s vichřicí v let
do města a s koně dolů!
ve zmatku na sebe přehodil hned
talár a ornát i štolu.
Pak roznícen, uhřát k oltáři spěl,
a císař k pánům děl stranou:
„Zas biskup v modlitbách celou noc bděl,
tváře mu nadšením planou!“
A denně si Turpín vždy umínil,
že vždy v čas pravý se vrátí,
leč sotva jej šedý les zastínil,
cítil to v žilách zas pláti.
A koně bod’ tryskem, zatroubil v roh,
mhou, jíž se kouřilo jitro,
uháněl hřímaje přes sráz i hloh,
ach, s bohem, berlo i mitro!
Jednou pan Turpín se opozdil zas,
tak pěkně bylo dnes v lese!
i jezdil a střílel – v tom zvonu hlas
větrem se v jeho sluch nese.
Obrátí koně a ujíždí zpět,
k městu však daleká cesta!
v biskupu ozval se svědomí hnět:
„Hle, vida, jak bůh mne trestá!“
Ujížděl, co mohl. „To jistě sám
ďábel mne vehnal v ty sítě,
vždyť přece, duši svou do sázky dám,
vyjel jsem časně a hbitě!“
Ulice prázdné – vždyť svátek je dnes.
Turpínu oči se tmějí.
Zase zvuk zvonu – i schvátí jej děs,
slyš, s kůru žalmy již znějí!
I vejde v chrám Turpín utajiv dech,
neví, zda věřit má zraku –
smí ďábel řádit i v posvátných zdech?
klame se v kadidla mraku?
U oltáře dokola kněží řad
ve zlatém slavnostním hávě,
ó jaký přízrak mu na duši pad’:
v jich středu on v celé slávě.
To on jest, on Turpín, jenž u dveří
zde stoje bázliv se dívá!
Tam zpod mitry příval mu kadeří
na ornát z brokátu splývá.
Pod nebesy císař s družinou svou
jak vždycky v modlitbách klečí,
a Turpín má zrak svůj zakalen mhou,
strach jeho stále jest věčí.
Zatáhl žebráka, v koutek jenž klek’,
v modlitbě hlavou jenž kývá:
„Příteli dobrý, snad byste mi řek’,
kdo svatou oběť dnes zpívá.“
A žebrák udiven nastaví sluch:
„Jistě mne za blázna máte;
to Turpín, biskup a císaře druh,
vzácný muž pověsti svaté.“
U oltáře Turpín, děsivý klam,
ku jeho rostoucí muce
„oremus“ zpívá, jde sem a tam,
k žehnání vztahuje ruce.
A jeho hlas má i postavu též,
posuňky jeho i chůzi,
a Turpín neví, co pravda, co lež,
chví se jen ve spárech hrůzy.
V tom konečně „Ite“ zavznělo již,
všecko se z kostela valí.
Pan Turpín pospíší, ve srdci tíž,
kde s Karlem dvořani stáli.
Jak vždy mu císař ruku svou dal,
a bradou k pochvale kýval:
„Řek’ bych, že bůh sám u oltáře stál,
tak pěkně’s, Turpíne, zpíval!“
A mlčky pan Turpín sklopil svou tvář,
dnes císaře nesnes’ zrak žhavý,
a přísahal, pohlédnuv na oltář,
doma vždy býti v čas pravý.