Věž rostla k nebi stále větší, vyšší,
juž ztrácela se v nadoblačné říši,
kde orel, vzduchu král, se míhá bodem,
a každou chvílí rostla, každým schodem,
spiralou děsnou vystupujíc k nebi,
v strž mraků nad ně černější se šklebí
a září svou se směje slunce zlatu.
Juž hrdě řekla „bratře“!bratře!“ Araratu,
jde výš a výš, juž mraky po ní chodí,
v jich spoustě zdá se obrovskou být lodí,
a nad ně roste ještě očihledě.
Však větší spousty železa a mědě,
a zlata, stříbra, bronzu z všad sem valí,
balvany kutálejí, tešou skály,
do žhavých výhní řinou spousty kovu.
Dnem novým opět začínají znovu
a věž nad nimi, přízrak fantastický,
se mračí zpupná; veliký duch lidský
z ní mluví silou, nadšením a vzdorem.
Velbloudi dole, mračna táhnou horem;
vše pracuje: rýč, kladivo i dláto,
sta divých turů v krotké jho jest spjato,
vše v potu, tváře žen a mužů záda.
Juž bude hotova. V tom začla váda,
čím krýti střechu.
[2]
Nekryjme ji ani,
tak řekli jedni, naše pohrdání
nechť vidí bůh! Bez trámů, bez závoje,
ať vždycky volně ve hvězd zlatých roje
nám volno vstoupit věže zena cimbuří!
Jen pokryjme! bůh, který v mraku zuří,
se bude mstít a hromy na nás sřítí
a kameny a těžké krupobití.
Nuž stavme těžkou střechu ku obraně,
ať trámy z kovu na každé má straně
a z kovaného železa ať stropy,
by zlomily se o ně blesků kopí!
Ne, řvali jiní, střecha budiž zlatá,
by v slunce vzchodu jako výhně zlata
svým leskem slunce přezářila, trámy
kol kryty buďte pouze drahokamy,
by hvězdná noc tu krásu záviděla.
A v středu jejím trůn měj zlatoskvělá
a gigantická socha Molochova!
Jak, Molocha? zavzněla jiných slova.
Tam Gog stát bude, bouřil zástup jiný.
Spíš touže pěstí padne v zříceniny,
co stavěli jsme, zařval zástup druhý;
my nejsme Molocha ni Goga sluhy,
tam musí státi oltář Astaroty!
A zvedali juž mlaty, nože, hroty,
a začla vřava, bouře, křik a zmatky.
Věž naše jest, my ani o krok zpátky!
Ne, naše jest, my spíš ji rozbouráme!
A začlo vraždění, sta kladiv láme
se o sta štítů, bitva stále věčí,
tu ve zmatku tom vrhla ruka něčí
3
hořící hlaveň do vnitř věže v děsu.
Vše prchalo do polí, v stíny lesů,
vše v zmatku hrozném, jaký nesvár sije,
a v noci u mrtvol jen šakal vyje
a křičí sup, věž padá v zříceniny;
jak duchové jdou přes ni noční stíny,
hvězd záře tam zří ironickým zrakem,
a s nebe dolů bůh se dívá mrakem.
*
Co s touto bájí? Vždycky připadá mi,
když Vltavskými vidím nad vodami
se vznášet k nebi zlatem plápolavý
náš Pantheon, tu hvězdu, ve mrak tmavý
jež našich bojů svítí jasnou září.
Nechť vlny půtek dmou se a se sváří,
ta stavba klidným úsměvem vždy kyne;
kolem ní život mnohotvárný plyne,
sta otázek a zájmů v jedné směsi,
boj, obrovskými jehož pod kolesy
se svíjí život náš a naše bytí.
A v tísni ran, jež jako krupobití
nás perou, proti osudu, jenž slepý,
my začli stavět dóm ten velkolepý,
ten Pantheon, tu archu, holubicí
z níž vzletnout má duch český, vítězící
a zavolat: Já žiju! ve tvář světu.
Jak giganti, ve vzdorném mysli vzletu,
věž Babelskou vztyčili proti nebi,
my proti losu, jenž se na nás šklebí,
a proti předsudku, s kterým se bijem,
ten chrám vztyčili na důkaz, že žijem.
On první jest, co vskutku svého máme,
sem s zbožnou myslí všichni zaletáme,
nechť naše snahy vlnami se tříští,
v něm zříme velké jitro svého příští.
A dokud chrám ten k hvězdám neční celý,
my nežijem, nás ještě hrobu ztmělý
4
vzduch oblétá a balvanem nás tíží.
Jen v jeho dokončení nám se blíží
den první vzkříšení, den první slávy.
On zlomkem jen – jsme tělo beze hlavy,
On troskou jen – vše jiné v nivec taje,
na nás se splní o Babelu báje.
*
Já hoch byl, když jste kladli základ k němu.
Ó tenkrát ještě věřili jsme všemu!
Nám naděje na skráních nesly duhy,
leč od té doby v sen jsme padli tuhý.
My víru ztratili a lásku k práci
a zapomněli v tupé resignaci,
čím dlužni jsme svým otcům a cti svojí.
Zlá přešla léta a budova stojí,
teď nelze opustit ji, musí záhy
nám pohostinné otevříti práhy.
V ní musí brzy české slovo zníti
a svědkem být, že žijem a chcem žíti;
neb jinak v hrob jsme jednou vstoupli nohou
a Jungmann s Kollárem nás zapřít mohou.
Juž musí státi, čas jest svrchovaný!
Ó láskou svojí otevřte jí brány;
kdo mnoho dá i kdo můž nejmíň dáti,
má v srdci hvězdu, jež mu bude pláti
po celý život radostí a plesem.
Nuž srdce otevřte, co s láskou nesem,
byť halíř, na skvosty se může zvěčit
a pravnuci vám budou blahořečit.
*
Nuž stavte, stavte, stavte bez ustání!
Vždyť stavíte svůj život svojí dlaní,
vždyť sobě přístav klenete i asyl;
co nesvárů duch jedovatý zkazil,
ať vykvete zde budovou tou znovu!
Sem štětec, dláto, dumu básníkovu,
5
jen neustaňte, ruce neskládejte,
co máte, všecko na ten oltář dejte!
Groš vdovy, zlato knížat, zrní klasů,
vy, ženy, dejte drahokamy z vlasů,
a kdož nemáte nic, vy dejte slova,
hlas nadšení, jímž síla Samsonova
se vzkřísí v nás! – Zde buďme národ jeden
myšlénkou vlastní budoucnostíbudoucnosti veden,
u toho prahu aspoň buďme bratry!
Bych vichrem byl, nad Šumavu a Tatry
bych rozlet’ se a hřímal do sta hrudí
tím hlasem věštce, který kostry budí:
Jen dejte brzy chrámu tomu všecko,
sny umělci a modlitbu svou děcko,
jen dejte hojně a jen dejte brzy!
V své štědrosti zde každý můž být drzý.
Když dostavíte, ze sedmi hlav draku
tu největší tím utnete a vraku,
jímž život náš je, kormidlo zas dáte!
Jen stavte dál – jen sobě pomáháte!
Vše proti nám, my tedy buďme spolu!
víc stavíme než chrám svůj, než svou školu.
Své zlato šlechtic poskytnouti váhá,
tím větší vaše píle buď a snaha.
Kněz odepřel vám svoje požehnání.
Nuž stavte, stavte, stavte bez ustání!
*
Zda báj či pravda, nevím – bájím tedy.
Chtěl Žižka sbořit Prahu, naposledy
Jakoubek hleděl svojí výmluvností
jej obměkčit, vše darmo! Dumy hostí
skráň vůdcova a ruka palcát třímá,
a vidět jest, jak v duši mu to hřímá,
jak brzy váha hněvu jeho padne
a v zříceninách pohřbí město zrádné.
Chtěl odpovědít – ale duma nová
na okamžik jej oloupila slova.
6
Stál zamyšlen; on viděl, ač byl slepý,
před sebou město, pohled velkolepý,
ne Prahu Karla, ale Prahu příští.
Sta štítů, věží ve slunci se blyští,
sta lomenic se tiskne ve chumáči,
sta oblouků se v řeky vlnách smáčí,
zřel město jiné nádherné a věčí
a v středu jeho chrám, jenž všecko předčí,
stál ohromný a patřil do Vltavy
a na vrcholu ohněm plápolavý
nes’ hřeben zlatý hrdě v mračen kraji;
on nevěděl, co budova ta tají,
však cítil věštím duchem, že tam blesky
je vryto vše, čím celý národ český
jest, dýše, žije, doufá, věří, bádá;
on nevěděl, která to věků řada
se objevila před ním, on jen tušil.
A velikosti cit mu srdcem bušil,
on věděl, město ověnčeno slávou
byť jednou byla pláň porostlá travou
a plna trosek, býlí, rumu, štěrku,
že tento chrám v svém velkolepém šperku
zde zůstane jak archa nad potopou,
v kterou duch český celou před Evropou
květ snů svých složil, snahu svojich činů
a velkou obětavost vlastních synů;
to viděl vše a oči v rosné vlaze
děl: Budiž tedy, rád odpouštím Praze!
*
Ó kněžko, kteráž s Vyšehradské skály
jsi zřela v proudy věků, jak se valí,
ó věštkyně, tys jistě v časů lůně
ten zřela Pantheon, v němž na svém trůně
duch český tvýma zas promluví rtoma,
ten svatý krb, kde všichni jsme zas doma!
Juž vyplněný brzy sen tvůj bude.
Ta popelka, lid český, dítě chudé
svou krví staví, co tys v duši zřela;
juž k nebi trčí střecha zlatoskvělá
7
a pyšným čelem hvězd juž dotýká se
a pod ní všichni jeden národ zase
ti žehnají, ó matko, slzu v oku;
a ve Vltavy stříbronosném toku
to vře a hlučí nad vln tiché pláně,
zas víly dávné pozvedají skráně
a diví se, co ve vlnách se shlíží,
ký kolos, jaký chrám se k mrakům blíží!
A staří bozi, v skále Vyšehradu
jenž zakleti spí, v tajnou rychle radu
se shlukují a ptají: Co se děje?
Hle proti nám se nové slunce skvěje,
nad řekou proti dómu z mlhy vzrůstá.
Den vstává juž, tma rozprchla se hustá,
náš národ žije a zas sobě věří!
A v Blaníku do skal pochmurných šeři
s tou zprávou sletla čilá vlaštovice
a rekům tu zvěst vypráví; ti spíce
hned nevěří, pak pozvedají hlavy
a vůdce ptají se, zda čas juž pravý,
a šedou hlavou kyna on dí vážný:
Ten chrám, když v městě pozvedá se strážný
a dostavěn svým zlatým čelem blýská,
pak chyťte štíty, jistě doba blízká!
Tiskem a nákladem J. Otty, v Praze 1880.
E: sf; 2004
8