Lilije bílá – nalomený květ,
spíš anděl, na chvilku jenž k zemi sléť,
na lůžku chorý svatý Stanislav,
smrt přísná stojí u lože mu hlav.
Co duši jeho jímá, jaký žal,
že v slzách hořkých pohled jeho vzplál?
Po Bohu teskní, slasti nejvyšší,
a nikdo jeho proseb neslyší.
A dojemný ať jeho pláče vzlyk,
však tvrdých srdcí kolem nepronik’.
Tu v tiché žalobě dlaň k nebi zved’,
ke kříži v bílé ruce vroucí hled.
A tak se jeho rtoma třásl pláč:
„Ty, Pane, sám se smilovati rač!
jenž v života’s mne chránil úskalích,
kdy v mdlobách klesal jsem, ty’s vždy mě zdvih’.
Přijď ke mně, Pane, zdroji milosti,
ať duše má tě v hloubi pohostí;
je lačná k smrti – a ty’s sladký hod,
tak žízní – a ty’s pramen živých vod;
a má-li v dál se věčnou silná brát,
chce prve na tvém srdci pookřát.“
Tak steskem chvěl se v modlitbě mu hlas,
slz perly padaly mu s tmavých řas...
A stín jak večera, hle, kolem rosť,
sám Ježíš sstoupá v jizbu, sladký host.
A jizba jeden lesk a jas a třpyt,
andělů slyšet zlatá křídla chvít.
Blíž Kristus, blíž se nese jako dech
a úsměv na božských mu hraje rtech.
A v rukou jeho svatá Hostie,
jak když se bílá růže rozvije.
A na rty horečné mu klade ji,
své rámě kolem šíje ovíjí.
Jej líbá v bledou skráň a v tichý zrak,
a duši jeho bílou zvedá nad oblak.
A v tichu jizby chvěla vůně tu,
jak bílé růže voní v rozkvětu;
na stěnách jas a třpyt se ještě mih’,
však na loži svém světec ležel mrtev, tich:
Lilije bílá – nalomený květ,
spíš anděl, na chvilku jenž k zemi slét’.